Když se s Kamilou a se mnou zastavil výtah mezi patry, řekla mi něco, co mě donutilo k zamyšlení. Řekla mi, že mi závidí.
Výtah loudavě klesal do přízemí, kde jsem čekala. Když jste pospíchali, bylo lepší jít po schodech. Byla to stará rozhrkaná krabice. Teď zrovna jsem nepospíchala. Potřebovala jsem si spoustu věcí v klidu promyslet.
Hlavně tu nejdůležitější: Jak zařídit, abych směla zůstat na plese do půlnoci, a ne odcházet v deset jako nějaká malá holka. Bude tam přece Mirek! Zůstat v jeho blízkosti do půlnoci bylo jako splnit si krásný sen.
Kdybych jen neměla tak zatvrzelé rodiče! „Moje dcera,“ vykřikoval táta, „nebude nikde trajdat po večerech jako nějaká…“ Poslední slovo spolkl. „Je ti teprve šestnáct,“ dodala máma, jako bych to nevěděla.
„Holkám je taky šestnáct a taky tam budou do půlnoci,“ kňourala jsem ukřivděně. „A když holky skočí z okna, skočíš taky?“ smečoval táta. „Nejradši bych skočila! Protože mi pořád něco zakazujete,“ rozčílila jsem se.
Žádný med
Výtah se se zneklidňujícím kvílením a skřípěním otevřel a přiřítila se do něj i Kamila z pátého patra. Taky vypadala jako někdo, kdo má starosti. Několikrát si povzdechla. Výtah se zastavil mezi třetím a čtvrtým patrem a beznadějně tam trčel. Řekla jsem:
„No nazdar.“ Pokrčila rameny se slovy: „Hele, mně už je to fuk.“
Pak jsme chvíli mlčely, ona si mě bůhvíproč prohlížela od hlavy k patě a potom z ní vypadlo: „Hele, víš že ti vlastně závidím?“ To mě zaujalo. Co mi může kdo závidět? Upřesnila to: „Máš se dobře, víš to? Vaši jsou fajn. Máš prima život.“ Dojely jsme do pátého patra a Kamila beze slova vystoupila.
Vybavila jsem si, kolikrát jsem z jejich bytu slyšela hádky. Její matka žila asi s padesátým chlapíkem, Kamila mu říkala strejda Tonda, a hádali se jako psi. Žít v tom asi nebyl žádný med. A oblékaná chodila jako válečný sirotek. Zato její máma, ta se nosila jak manekýnka.
Tolik dárků
Z plesu mě táta odvezl ve dvaadvacet třicet, a když jsem nerada odcházela, všimla jsem si, že Mirek neztrácí čas, něco hučí do Hedviky a ta na něj kouká jako na svatý obrázek. Zas budu mít zlomené srdce.
Doma zářil nazdobený stromeček, a tak jsem přišla na jiné myšlenky. O Štědrém dnu jsem jako obvykle dostala tolik dárků, že to nešlo spočítat. Nejvíc jsem se radovala z tuzexové kosmetické soupravy, byly tam stíny, řasenky, rtěnky, všechno.
Na Štěpána jsem s těžkým srdcem zazvonila na Kamilu a tu nádheru jí darovala. Koukala na mě jako na zjevení. „To si nemůžu vzít,“ koktala. Zalhala jsem, že jsem omylem dostala dvě, od našich i od tety. V očích se jí zaleskly slzy. Taky mi bylo do breku.
Libuše (60), Tábor