Když se narodil, vešel se nám do dlaně. Nezbývalo než doufat, že jeho vůle k životu bude silnější než okolnosti, které mu osud přisoudil.

Honzík radostně poskakuje po schodech. „Pomalu, opatrně,“ brzdím svého vnoučka. Už nikdy se nezbavím strachu o něj. I když chápu, že chce žít stejně jako ostatní, má za sebou přece jen těžký životní start.

Přežije vůbec?

Moc jsem se tehdy těšila na své první vnouče. Nevěděla jsem, jestli to bude kluk, nebo holka, dcera si nepřála, aby jí to lékař prozradil. Nicméně sama byla přesvědčená, že to bude Honzík, kterého si přál i její manžel.

Těhotenství probíhalo dobře a pak se náhle něco zvrtlo. Dceři při našem pravidelném společném nedělním obědě u nás odtekla plodová voda. A jelo se rychle do porodnice. Honzík se narodil ve 28. týdnu a vážil jen 900 gramů!

Týdny nejistoty

Honzíka umístili do inkubátoru, museli mu pomáhat s dýcháním. Byl tak strašně maličký, vešel se nám do dlaně. Drobounký vrabčáček. Ale neskutečně statečný. Dlouhé týdny strávil v inkubátoru, všude plno hadiček, mezi životem a smrtí. Navíc dostal infekci, otravu krve, a jeho stav nevypadal pár dní vůbec dobře.

Konečně doma!

Nakonec přišel ten nádherný okamžik a my si ho mohli odnést domů. Bylo to štěstí, a zároveň velká zodpovědnost. Honzík vyžadoval trvalou péči, speciální rehabilitaci. Střídali jsme se s dcerou a jejím mužem. Naše úsilí nebylo marné.

Honzík brzy dělal obrovské pokroky. Měli jsme z něj ohromnou radost. Dcera se postupně uklidnila. A díky tomu brzy znovu otěhotněla.

Vše skvěle zvládal

Honzík, i když jsme se všichni snažili, měl první roky života hodně potíží. Nejvíce ho trápily plíce, určitá neohrabanost a přílišná roztěkanost. Příchod na svět jeho sestřičky Evičky však udělal hotový zázrak.

Všichni jsme se trochu báli, aby na sestřičku nežárlil, necítil se trochu odstrčený. I když hlavní péče stále patřila jemu, přece jen si i Evička žádala své. A Honzík to pochopil.

Evičku si zamiloval hned po jejím příchodu z porodnice a chtěl být jejím starším bratrem. Jeho stav se natolik zlepšil, že mohl začít chodit do školky.

Tak strašné Vánoce!

Před dvěma roky týden před Vánocemi Honzík onemocněl. Zpočátku to vypadalo na obyčejné nachlazení. Zalezl si proto do postýlky, dostal teplý čaj. Jediné, na co si stěžoval, bylo to, že přijde ve škole o vánoční besídku, na které měl hrát v dětském představení.

Pak se jeho stav ale rychle zhoršil, a na Štědrý den jsme ho se zápalem plic odvezli do nemocnice. Zase se nám vrátil ten starý, dobře známý strach a otázka, zda přežije. I tento boj náš statečný klouček vybojoval. Ale ten strach o něj mě stále ničí.

Iveta K. (62), Cheb