S tragickou smrtí svého muže se Jitka nemohla smířit, až se jí jednoho dne zjevil ve snu a začaly se nám dít podivné věci. Neumím si je vysvětlit.
Zvonila jsem několikrát a dlouze. Bála jsem se, proč mi dcera Jitka stále neotvírá. Vnuci už měli být dávno ve školce. Co tragicky zemřel zeť, měla jsem o ni velké obavy.
Jak to zvládne psychicky. Finančně se mohla na nás spolehnout. Špatně jsme na tom s manželem nebyli, tak jsme ji mohli dlouho i s jejími dětmi podporovat. Smrt Jáchyma pro nás byla strašná rána.
Bála jsem se právem
Byl to pracovní úraz, Jáchym byl pojištěný, takže dcera dostala pojistku a děti částečný sirotčí důchod. Ale žádné peníze nenahradí ztrátu milovaného člověka. Dcera to nesla těžce a já se o ni právem bála. Zvonila jsem u jejích dveří jako na lesy.
Když jsem ale zaslechla konečně šramocení v chodbě a klíč v zámku, oddychla jsem si. Vzápětí otevřela. Vhrnula jsem se do bytu s tím, jestli nepotřebuje s něčím pomoct – a co vnuci?
„Ráno jsem je odvedla do školky, jsou v pohodě,“ odvětila Jitka viditelně rozespalá. „Musela jsem si jít ještě lehnout,“ řekla, když pochopila moje obavy. „Měla jsem krásný sen. zdálo se mi o Jáchymovi…“ dodala s úsměvem.
Přišel si popovídat
Začala mi vyprávět, jak seděla v křesle, zapálila svíčku a prohlížela si fotky ze svatby. Brečela u nich, až na ni nakonec padla únava a šla si lehnout.
Jakmile zavřela oči, zdál se jí sen, který byl jako živý. U postele, kde ležela, stál Jáchym. Usmál se na ni a řekl:
„Moje lásko, já tu s vámi stále jsem, i když mě nevidíte a neslyšíte. Moje duše nezemřela. Budu nad vámi bdít a chránit vás. Jen dobře poslouchej naše malé synky, oni mě občas vidí, jen se to bojí říct, protože jim dospělí nevěří.“
Malý Péťa ho prý například viděl v zrcadle. „A Matyáš vycítil moji blízkost, když psal úkol do školy. Najednou zvedl hlavu od sešitu a řekl: „Tati, jsi tady?“ pokračoval dál a dodal, ať se jeho jeho milovaná žena už netrápí.
S těmito slovy se prý zeť rozplynul a ona se probudila. Bylo mi té naší holky líto. Myslela jsem si, že si to celé vybájila, aby se jí žilo líp. Ona to ale při nejbližší příležitosti pověděla i své tchyni.
Ta propukla v pláč a začala taky tvrdit, že se jí o Jáchymovi, jejím synovi, zdálo. A taky říkal, že tu je s námi stále a nemáme se trápit. Od té chvíle to s tchyní i dcerou nebylo k vydržení. Scházely se každý den a vyprávěly si, co se které zdálo a dlouze to rozebíraly.
Nevěřila jsem
Nebyla jsem si jistá, jestli jim nemám vyhledat nějakého psychologa nebo rovnou psychiatra. Tak to trvalo přes rok, já se s tím už smířila a ani to nekomentovala.
Manžel se tomu smál a vždycky, když ty dvě začaly, se zvedl a šel raději sekat dříví nebo opravovat něco na autě. Jenže pak se stalo něco, co si neumíme vysvětlit.
Možná to byla náhoda, ale hodně zvláštní. Nejprve se zjevil Jáchym tchyni, a varoval ji, že je nemocná. Měla by jít rychle k lékaři. Poslechla svého syna, a doktoři jí opravdu našli zhoubný nádor, který se ale dal ještě snadno vyoperovat.
Krátce nato navštívil Jáchym dceru a té řekl, aby si druhý den vzala volno, protože ji soused, jenž bydlí o patro výš, vytopí. Ťukala jsem si na čelo, ale jen do té doby, než mi Jitka volala, že na ni kape voda ze stropu.
Ještěže byla doma. Od té doby se jejich snům raději nesměju. Za mnou zeť ale zatím nepřišel. Možná nebylo proč?
Petra (59), Opava
