Moji rodiče si nevážili toho, že mají příkladnou dcerku. Hádali se, směřovali k rozvodu. A tak jsem musela zasáhnout a jejich lásku zachránit.

Naši se rozváděli. Byla jsem z toho úplně na dně, a to mi prosím bylo bezmála osmnáct. Kdyby mi bylo třeba třináct, tak by se to dalo pochopit, ale skoro v osmnácti letech? Přesto jsem vyváděla jako šílená, bylo mi, jako by se mi rozpadal život.

Vrstevníci mi říkali: „Neblázni, nejsi už malá, nech je být, je to jejich život. Buď ráda, že se nerozvedli, když jsi byla malá holčička, starej se o sebe a přestaň fňukat.“ Měli pravdu, ale i tak jsem cítila zoufalství bez hranic. Rozhodla jsem se bojovat.

Četla jsem v Mladém světě a taky to říkali v rádiu, že by se rodiče měli co nejvíc věnovat dospívající mládeži, která je vystavena nejrůznějším svodům v podobě alkoholu, cigaret, ponocování na večírcích a tak podobně.

Rozhodla jsem se, že rodičům, kteří se zabývali jen hádkami, předvedu, co je to problém s dospívající mládeží.

Deci šampaňského

Přitom se mnou žádné problémy nebyly, učila jsem se na jedničky a alkohol jsem ochutnávala jen v poslední den roku, kdy mi naši pravidelně přidělovali deci šampaňského. Nezbylo než přitvrdit.

Byly prázdniny, čerstvě jsem odmaturovala, času na nepravosti bylo dost. Nastal čas se po večerech toulat. Sama bych se ale bála, a tak jsem požádala o společnost Richarda, syna našich sousedů.

Znali jsme se, ale příliš nekamarádili, připadal mi jako nafoukaný hejsek. Kupodivu rád souhlasil, že se se mnou vydá po večerech toulat. Courali jsme městem, hned vylovil cigarety a učil mě, jak šlukovat.

Ve večerce jsme si koupili lahev vína, sedli si na lavičku a příkladně rychle flašku vypili. Asi netušil, že je to má první lahev vína v životě a že to nemůže dobře dopadnout.

Druhé líbánky

Domů mě nesl na zádech. Viděla jsem svět kolem sebe rozmazaně, přesto jsem zaznamenala, že jsou rodiče bledí jako stěna. Nechci se zbytečně chlubit, ale ono to opravdu fungovalo. Ne, že by se ten večer nehádali, ale tématem jsem byla pro změnu já.

„Podívej, jak to dítě trpí!“ křičela máma. „A je to všechno kvůli tobě!“ Hádali se dál, což už naštěstí vlastně nevím, protože jsem tvrdě usnula. Po několika podobných příhodách se fakt přestali starat o sebe a zaměřili se na mě.

Následoval až překvapivě šťastný konec. Za rok jsme se s Richardem vzali. Táta mě vedl k oltáři a s mámou vrkali jako holoubci. Evidentně prožívali druhé líbánky. Byla jsem na sebe náležitě pyšná.

Kamila (64), Havířov