Větší nemehlo, než je partner naší Elišky, neexistuje. Je to takový ňouma, že by mu ten slavný herec Pierre Richard ve svých rolích mohl závidět. Nechápu, proč se s ním nerozejde.

Moje vnučka Eliška je jedináček, a to je vždycky diagnóza. Takový člověk si dá jen stěží poradit, má svou hlavu a občas se zbytečně žene do strašného nebezpečí svou paličatostí. Na straně druhé se zase dokáže na někoho úplně fanaticky upnout.

To pak můžete domlouvat, jak chcete, jedináček nevidí a neslyší. Moje dcera Tereza i její muž si přáli více dětí, ale bohužel jim nebylo přáno. Se zetěm jsem byla spokojená, byl to Terezky spolužák z vysoké školy, moc schopný a příjemný člověk.

Nemohla jsem proti tomu vztahu říct jediné křivé slovo. Když dcera otěhotněla, všichni jsme se na miminko moc těšili. Když se jim narodila dcera Eliška, byla nádherná a všichni si ji okamžitě zamilovali.

Všude střepy

Dcera otěhotněla ještě čtyřikrát, ale nikdy se jí nepodařilo dítě donosit. Nakonec jí doktor doporučil se o dítě už nepokoušet. Smířili jsme se s tím a veškerou lásku a pozornost věnovali jedinému vnoučátku.

Eliška chodila na balet, na klavír, bruslit, měla talent na všechno a dobře se učila. Studovala medicínu, všichni jsme viděli vedle ní jako partnera nějakého lékaře. Srdci mladé holky ale neporučíš.

Když nám poprvé přivedla svého přítele Kamila, přinesl její matce kytku, která vypadala, jako by ji předtím okousala koza. Eliška nám posléze přiznala, že tu kytici její Kamil nechtěně skřípl do dveří auta.

V pantoflích, které máme pro návštěvy, uklouzl na parketách a svou spanilou jízdu skončil v našem sekretáři, kde shodil vázu. Roztříštila se na tisíc kousků. „Střepy přinášejí štěstí!“ jásal.

Vzhledem k tomu, že to byla památka po mojí matce, nejásali jsme s ním. Posléze se polil kávou, jen se jí dotkl, a rozdrobil bábovku tak, jak jsem to ani u malého dítěte neviděla.

V koupelně šlápl do kočičího záchůdku a vešlapal nám stelivo do koberce. Říkali jsme si, že to je trémou, ale nebylo. Byl to nešika.

Byt hrůzy

Po nějaké době si s Eliškou pronajali byt. Byla to hrozná ruina, Kamil ale tvrdil, že ho zrekonstruuje. Také Eliška nás přesvědčovala, že je její přítel moc zručný. Když jsme se tam ale po čase jeli podívat, zhrozili jsme se.

Elektrika byla zavedená tak, že jsme se divili, že ještě nevyhořeli. Záchodová mísa spadla s mým manželem, jen na ni dosedl, protože nebyla přidělaná dobře. A to ani nemluvím o těch mizerně nalepených tapetách.

Bude litovat!

Jenže tím to nekončilo! Ten člověk hrabe do všeho! Už se bojíme do jejich bytu cokoli koupit, Kamil má nějakou úchylku všechno rozebrat a zjišťovat, jak to funguje. A taky to zlepšovat tak, že už tu věc nikdo nedá dohromady.

Nedávno jsem nesla do opravny čističku vzduchu, kterou jsme jim pořídili pod stromeček, doufala jsem, že to nějak uhraju na záruku. Když ale na mě v té firmě začali řvát:

„Které prase se v tom vrtalo?“ sebrala jsem čištičku a utíkala pryč. Když nám letos ti dva oznámili, že se chtějí vzít, museli jsme se po jejich odchodu všichni opít. To bude peklo!

Irena (74), Praha