Manželství mé maminky bylo velmi nešťastné. Nechápu, jak to mohla s naším tátou tak dlouho vydržet, nechápala to ani její vlastní matka a mnoho našich známých.

Můj život nebyl nijak růžový. Prostě se mi nevydařil. Máma, ta byla milá, pracovitá, starostlivá. Zato otec, to byl, jak to říct, prostě takový hulvát. Nevážil si naší mámy, ani nás, přestože jsme nezlobili a dobře se učili. Jak vypadal náš život?

Otec přišel z práce a nandal si pořádné porce jídla, ačkoli v práci obědval. Potom se natáhl na gauč a zdříml si. Jakmile se za hodinu vzbudil, už měl na stole kafíčko a čerstvý koláček. Máma se snažila.

Následně odešel „něco si zařídit“. Nám to bylo jasné. Hospoda. Tam, po pár panáčcích, začal zpívat, až se hory zelenaly. S Markétkou, to byla jeho milenka. Objímali se tam přede všemi. Domů přicházel pozdě a hladový.

To maminka věděla a už mu chystala čerstvé jídlo. Zbytky od oběda nechtěl. Po pozdní večeři začal dělat „pořádek“. Vždycky si něco našel, co se mu nelíbilo. A už jsme chytali facky. Máma i my sourozenci. Tak to bylo skoro denně.

Otec mých dětí

Dodnes nechápu, proč byl otec takový. Když babička, ba i ostatní ženy mámě říkaly, že by se měla s tátou rozvést, pokaždé odpověděla: „Vždyť je to otec mých dětí!“ Je ale pravda, že do práce chodil včas a byl dobrý pracovník.

Pokud však zaspal, a my jsme ho nevzbudili, řval jako na lesy, div mu nevylezly oči z důlků. Jeho techtle mechtle s Markétkou byly proslulé. A je fakt, že s ním mávala jako s praporkem, byla to statná ženská.

Máma se asi pomalu rozhodovala, že přece jen podá žádost o rozvod. Osud jí pomohl. Otec odešel k Markétce a my všichni jsme si oddechli.

Náš dobrodinec

Naším dobrodincem a pomocníkem byl po celou dobu, co trvalo to podivné manželství, Lubošek, mámin spolužák ze školy. Žil sám, jeho rodiče bydleli o pár vesnic dál. Kdysi ho opustila první láska a on zahořkl.

Dřív ho máma nesměla pustit domů, nyní ho zvala na obědy i na večeře. Luboš přišel jednou zrána, nečekaně, nastrojený a s kyticí. „Haničko, žádám tě o ruku,“ řekl. „Chceš si mě vzít?“ Všichni jsme jen zírali.

A maminka řekla: „Lubošku, ráda si tě vezmu, jsi velmi milý, ale mám požadavek. Nech si spravit chrup, abys na svatební fotografii hezky vypadal.“ Stalo se. Několik týdnů se neviděli. A potom? Přišel a na nás všechny se krásně usmál.

Máma řekla: „Jsi můj miláček. Zítra půjdu objednat termín naší svatby.“ Byla šťastná, a zdaleka nejen ona. Šťastná byla celá naše rodina i sousedé, protože jsme se zbavili tyrana a vyměnili ho za hodného a laskavého Luboška.

Marie (80), Přerov