Vždycky jsem byla žárlivá. Myslela jsem si, že je to normální, že to k lásce patří. Přece se říká: Kdo nežárlí, nemiluje.

Časem jsem však došla k závěru, že možná žárlím a trpím o něco víc než ostatní. A aby to bylo ještě horší, provdala jsem se za hezouna.

Když si vzal brýle proti slunci, černou koženou bundu a džíny, holky tajily dech a rozbušilo se jim srdce. Mně taky, žárlivostí. Bylo těžké s ní žít a snažit se, aby se to nikdo nedověděl, tím méně Petr, můj manžel.

Zapomenutá vesnice

Postavili jsme si svépomocí barák v malebné vesničce na konci světa, kde dávají lišky dobrou noc.

Potají jsem jásala, že jsme vybrali příhodné místo, že tu určitě žijí hlavně důchodci milující klid. Když jsme se však nastěhovali, zjistila jsem ke své hrůze, že jsem se šeredně spletla.

Ženská na každém rohu

Hned proti nám přes ulici bydlela rodina s asi dvacetiletou dcerou, nádhernou blondýnou. Hospodská z putyky na návsi byla rovněž světlovlasá, vypadala tak na třicet a její hrudník hrozil, že každou chvíli protrhne halenku. A to nebylo zdaleka všechno!

Pěkná ženská prodávala i v místním obchůdku, a když na mě zazvonila listonoška s doporučeným dopisem, div že jsem nevyjekla. Také ona byla mladá a pohledná. Můj sen o tom, že tu budeme bydlet mezi samými důchodci, se pomalu rozplýval.

Byli tu samozřejmě rovněž, ale atraktivních žen jsem napočítala nejméně deset. Deset ženských, deset příležitostí k nevěře. Tak to bude můj konec.

Nebylo, komu se svěřit, styděla jsem se, tudíž jsem si tu žila sama se svým trápením a koukala se neustále na hodinky v době, kdy se měl Petr vrátit z práce. V pět hodin pět minut se mě zmocňovala nervozita a v pět patnáct jsem málem omdlévala.

Když se dveře otevřely v půl šesté, kolikrát jsem se už neovládla a zaječela: „Kde jsi byl?“ Odpověděl s lehkým údivem: „Vždyť jsem ti přece řekl, že musím ještě na poštu.“

A já se zastyděla a sklopila hlavu. No a úplně nejhorší bylo, že jsem se naší vesnicí plnou hezkých žen valila jako tuleň, protože jsem zrovna čekala staršího syna.

Zbytečné obavy

Jednou jsem se takhle pod tíhou chmurných myšlenek sesypala na lavičku u rybníka. Zrovna šla kolem místní svérázná bába kořenářka. „Babi, nemáte něco na žárlivost?“ zamumlala jsem. „Leda facku, aby se ti vyjasnilo v hlavě,“ zamumlala nevrlá stařena.

„Holka hloupá, ten tvůj tě miluje,“ dodala a zmizela v houští. Je to nepochopitelné, ale citelně se mi ulevilo. Když jsem pak viděla, jak se můj muž sklání nad novorozeným synem radostí bez sebe, pochopila jsem, že mé obavy byly zbytečné.

Pavla M. (64), jižní Morava