Autonehoda upoutala mého muže na delší dobu na lůžko. Docházely peníze, dům chátral. Netušila jsem, co si s tím vším počnu.
David byl vymodlené dítě. Toužila jsem po velké a šťastné rodině, ale delší dobu to vypadalo, že mi zůstane jen prázdná náruč. Naštěstí se mi vydařilo manželství, můj muž byl téměř anděl, s jeho podporou jsem přestála roky marného čekání na miminko.
Vypadalo to beznadějně, a pak najednou se můj gynekolog pousmál a prohlásil: „Tak jste to dokázala, maminko.“ Moje štěstí nelze vylíčit. Narodil se David. Nic jiného pro mě neexistovalo.
Nadlouho jsem přestala chodit do práce, šila jsem doma, jen pro příbuzné a přátele, jen tak, abych neumřela hlady. David byl můj celý svět. Pravděpodobně jsme ho s manželem rozmazlili, asi jsme nebyli ideální vychovatelé.
David nevěděl, co je to přísnost, veškerá přání jsme mu četli z očí, na co si jen pomyslel, to dostal. Nejspíš to nebylo správné. A dostal vlastně i sourozence, ač o něj, po pravdě řečeno, příliš nestál. Jak jsem už podotkla, toužila jsem po velké rodině.
Mimoto jsem z vděčnosti osudu, nebo pánbíčkovi nebo komu hodlala konat dobré skutky. Cítila jsem vděčnost za to, že mi bylo dopřáno dítě, ač to zpočátku vypadalo beznadějně. A tak jsme s manželem adoptovali Milana.
Varovné řeči
Slyšela jsem spoustu varovných řečí na téma adopce, ale byli i tací, kteří adoptované děti velebili a nedali na ně dopustit. Doufala jsem, že budu patřit do té druhé skupiny.
Milana jsme si přivezli domů coby dvouměsíční miminko, tehdy to byl ještě náš Milánek. Hýčkali jsme ho podobně jako Davida, předsevzali jsme si, že mezi dětmi nebudeme dělat rozdíly.
Chtěli jsme, aby byl i Milan šťastný, aby měl stejné možnosti jako ostatní děti z běžných rodin. Zažili jsme s ním tolik, tolik krásných chvil.
Miloval nás, byl báječné dítě, pořád se chtěl mazlit a tulit, vymýšlel legrácky, dovedl si dlouho a soustředěně hrát s hračkami, byl šikovný, oproti vrstevníkům brzy chodil i mluvil.
Teprve když začal chodit do školy, začaly starosti, ačkoli zatím jen drobnější. Škola pro něj byla mučením, nosil nepěkné známky, bavil ho jen tělocvik. Mávli jsme nad tím rukou. Ne z každého se stane učenec. Hlavní je, aby byl Milan spokojený, známky ať vezme čert.
Hvězda třídy
Zato David byl hvězda třídy, učil se jako pánbůh, učitelé a později profesoři o něm mluvili v superlativech. Maturoval se samými jedničkami, vysokoškolské studium na ekonomické škole pro něj byla hračka.
Dávali jsme si pozor, abychom před Milanem Davida příliš nechválili, aby nežárlil a necítil hořkost. Učení mu do hlavy nelezlo, ale byl velice manuálně zručný a rád mému manželovi Karlovi pomáhal s pracemi kolem domu.
Bude z něj báječný řemeslník, ujišťovala jsem se v duchu. Vždyť řemeslo má zlaté dno, jak dobře věděli naši předkové. Jenomže v mém případě bylo přání otcem myšlenky. Zatímco jeho nevlastní bratr David zářil jako slunce, s Milanem to šlo od puberty z kopce.
Chytil se nevhodné společnosti, zkoušel alkohol a bůhvíco ještě, párkrát ho domů přivedla policie, naštěstí jen s domluvou, tehdy se jednalo „pouze“ o jednu nebo dvě kapesní krádeže. Bohužel u toho nezůstalo.
Že v deváté třídě Milan propadl, to už byla jenom maličkost. Horší bylo, že nám s tou svou děsnou partou v době, kdy jsme byli u manželových rodičů, vykradli byt. A to už maličkost nebyla. Poprvé v životě jsme na něj křičeli.
Řekl, že v takovém prostředí žít nebude, naházel si pár věcí do batohu a zmizel. Za dobrotu na žebrotu, jak se říká. Anebo se také říká, že cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly.
Povýšená slečinka
Raději nevzpomínat. Proplakala jsem celé noci. Přišla jsem o syna. Pravda, upnula jsem se pochopitelně na toho našeho vymodleného Davida, jehož cesta vzhůru byla dlážděna jen samými úspěchy, ale ani tady jsem příliš nepochodila.
Studoval v Praze, domů jezdil zřídkakdy, nakonec jen na svátky. Ukázalo se, že si v hlavním městě našel nevěstu, spolužačku z nóbl rodiny. Viděli jsme ji jednou nebo dvakrát a nijak zvlášť se nám nelíbila.
Byla to taková ta zhýčkaná, povýšená slečinka, na mě s Karlem pohlížela jako na vidláky z Vidlákova. Tolik bych si bývala přála, aby se náš David oženil s hodným a milým děvčetem, ale to se bohužel nestalo.
Po promoci řekl té slečince ANO a na nás, milující rodiče, skoro zapomněl. Možná se za nás i trochu styděl, protože otec jeho ženy byl vysokoškolský profesor, s tím jsme se sotva mohli měřit. Smířila jsem se s tím, že mi život přináší jenom samé smutky. A mělo být ještě hůř.
Těžký otřes
Když jel tehdy Karel ze služební cesty, byla zima a pořádně to klouzalo, měl autonehodu. Šupem ho odvezli do nemocnice, ujistili mě, že určitě není v nebezpečí života, ale že si tam nějakou dobu poleží.
Způsobil si komplikovanou zlomeninu nohy, zlomil si i ruku, nemluvě o těžkém otřesu mozku, ba i vnitřním krvácení. A na to všechno, jak jsem si uvědomovala, jsem byla sama. Když Karla přivezla sanita domů, v duchu jsem si kladla otázku, jak to jenom zvládnu.
Byl chlap jako hora, tahat jej do koupelny bylo nad moje síly. Mimoto docházely peníze, Karel bral nemocenskou a moje příjmy příležitostné švadleny byly pro smích králíkům.
A protože když se něco sype, tak se to sype pořádně, starý dům volal po důkladné rekonstrukci, potřeboval ji jako sůl. Například nám zatékalo do pokoje, to člověka znervózní. Bylo toho na mě už moc.
A tak jsem ze zoufalství zavolala Davidovi a svěřila se, že melu z posledního. Byla jsem přesvědčena, že mi nabídne pomoc. Vždyť jsme přece byli jeho milující rodiče!
Obrovský pokrok
David mi jen sdělil, že právě s manželkou odjíždějí na zahraniční stáž. Beze slova jsem pak položila telefon a zírala do prázdna. Tohle že je můj syn? Mluvil tak lhostejně… Za několik dní zazněl zvonek. U zahradní branky jsem div neupadla.
Zubil se na mě Milan. „Prej máte nějaký potíže,“ hlaholil s úsměvem. „Tak jsem tu.“ Vběhl do domu, umyl si ruce a dal se do díla. Opravoval, uklízel, nakupoval, pořád se ptal, co je ještě potřeba. Do domácnosti se vrátil řád.
Milan pomáhal otci na toaletu anebo ke stolu, znovu ho stavěl na nohy. Karel dělal pokroky, za chvíli chodil po dvorku. Karel pookřál i psychicky. „Tak to vidíš,“ šeptal mi.
„V tom klukovi se pralo dobré a zlé. Není divu, život se s ním nemazlil, vždyť strávil řadu let v dětském domově, byl dítě sociálně slabých, nepřizpůsobivých rodičů. Teprve my jsme vnesli do jeho života dobro. A teď se nám to vrací.“ Měl pravdu.
Ukázalo se, že Milan se v době, kdy jsme se nestýkali, stačil vyučit zedníkem. Na domě si poradil se vším, pochopitelně i se střechou. Spravil všechno, žádného jiného řemeslníka jsme už naštěstí nepotřebovali, do pokoje už nezatékalo.
A dokonce nám představil svou budoucí nevěstu. Když pak odběhl pro pažitku do polévky, ta dívka nám povídá: „Jsem na Milana hrdá. Udělal na sobě velký kus práce. Myslím, že hlavně kvůli vám. Hrozně ho mrzelo a mrzí, co všechno vám prováděl. Ze všeho nejvíc si přeje, abyste mu odpustili.“
Kdepak lotr…
Objala jsem ji a zašeptala jí do ucha: „Dávno jsem mu odpustila. Věřila jsem, že v něm převáží to dobré. Je to šikovný a hodný kluk, to všechno se v něm probudilo určitě i proto, že našel tu správnou ženu.“ Zčervenala, bylo vidět, že ji pochvala těší.
Milan našel svého anděla, svou spřízněnou duši, Nejen kvůli nám, také kvůli ní se rozhodl změnit se k lepšímu. „Tak co, mámo?“ řekl mi rozesmátý, když se vrátil ze zahrady s bylinkami. „Už nejsem lotr? Jsme kamarádi?“
Objala jsem ho: „Kamarádi, můj chlapče. Mám radost. Udělal jsi na sobě ohromný kus práce. Měl jsi to těžké a moc tě obdivuju a mám tě ráda.“
udmila (65), jižní Morava
