V dětství jsem slýchala vyprávění o opuštěném zámečku, kolem něhož se dějí podivné věci. V dospělosti jsem se o tom přesvědčila na vlastní kůži.

Znala jsem ten smutný příběh z vyprávění. V mé rodné vísce na severu Čech se mezi obyvateli vyprávělo o tragickém požáru dětského domova, při kterém uhořelo několik dětí. Stalo se to koncem padesátých let.

Nikdy jsem v místech tohoto neštěstí nebyla, jen přibližně jsem měla pojem o tom, kde domov stál. Vesnice, kde jsem vyrůstala, byla totiž poslední v Severočeském kraji, za hřbitovem již kralovala cedule Západočeský kraj. Tímto směrem jsme v podstatě nejezdili.

Jediné naše spojení se sousedním krajem byla matčina sestra Anna. Občas nás přijela navštívit, poseděla, jakmile se ale blížil večer a začalo se stmívat, vyskočila se slovy:

„Jedeme! Já to místo nemám ráda, mám vždycky pocit, že tam ty děti jsou a lezou nám pod kola.“ Dokázala to říct tak, že nás, děti, z těch slov mrazilo.

Zvedla se mlha

Jak čas plynul, odstěhovala jsem se z rodného kraje a tuto vzpomínku zasunula hluboko do paměti. Až mi ji připomněla zajímavá náhoda. Služební cesta zavedla mě a manžela do tohoto kraje.

Zvlněnou krajinou jsme přijížděli k mé rodné obci, když najednou se zvedla mlha. V prudké zatáčce náhle udělal manžel autem bleskurychle kličku, jako by se něčemu vyhýbal, taktak, že jsme nevlítli do pole, zaklel a prudce zabrzdil. „Viděla jsi je?“ křikl.

Přiznala jsem, že jsem neviděla vůbec nic. Spokojeně jsem totiž pospávala. „No přece ty děti!“ vztekal se. „Co tu dělají u cesty? V takovém počasí, téměř v noci a na samotě?“ Otočil auto a jel zpátky. Ze zatáčky vedla nenápadná cesta do lesa.

V rychlosti jsme ji přehlédli. Zastavili jsme, chodili kolem auta, pokřikovali. Po dětech ale nebylo ani vidu. Musely být z nějaké samoty, ta cesta tam jistě nebyla jen tak… Utekly! Zhodnotili jsme, nasedli do auta.

Nejsem sama

Při zpáteční cestě jsme na tajemnou pěšinku odbočili. Na jejím konci nás čekal opuštěný zámeček Ačkoli byla u brány výstražná cedule, že vstup je jen na vlastní nebezpečí, neodolali jsme. Pobořenými schody jsme sešplhali do zámecké kaple.

Akustika tam byla nádherná! V mládí jsem chodívala na hodiny zpěvu a Ave Maria byla mou oblíbenou písní. Začala jsem zpívat. Manžel protočil oči a odešel se slovy, že počká v autě. Zapomněla jsem na celý svět. Najednou jsem pocítila divné mrazení a zdálo se mi, že v kapli nejsem sama.

Už nikdy

Neviděla jsem nikoho, jen v rohu se začaly hýbat podivné malé stíny. Když jsem dozpívala, pohnuly se směrem ke mně. Proběhla jsem rozbitým oknem a drápala se do prudké stráně. Bála jsem se ohlédnout.

Cítila jsem za sebou šum spadaného listí, jako by kdosi běžel za mnou. Do auta jsem vrazila jako šílená, Zabouchala jsem dveře a křikla: „Jeď!“ Manžel naštěstí nečekal. Domů jsme dojeli v pořádku.

Jaké bylo ale moje překvapení, když jsem zjistila, že zchátralý zámek byl právě onen dětský domov, o němž jsem v dětství slýchala. A  ty děti na silnici? Vzpomněla jsem si na tetu. Měla pravdu. Už tam za šera a v noci taky raději nepojedu.

Iveta (67), Ústecko