Nikdy bych nevěřila, že mě může pobyt v přírodě zachránit. Moje tělo se vzpamatovalo a začalo chtít zase žít. Jsem tak šťastná, že jsem zase zdravá jako řípa.
Když jsem se tu strašnou zprávu dozvěděla, podlomila se mi kolena. To nechce slyšet nikdo! Měla jsem chuť skoncovat se životem. Lékaři měli jasno, nedávali mi žádné plané naděje. Když mě přešla první chvíle zoufalství, rozhodla jsem se odjet z města.
Uchýlit se na svou chaloupku, kterou mám poblíž pískovcových skal. Budu si tam užívat zahrádky a chodit na procházky. Milovala jsem ty cestičky ve skalách a potůčky podél nich. Chystala jsem se navštívit všechna svá oblíbená místa.
Naše jeskyně
První místo, kam moje kroky směřovaly, byla jeskyně. Právě tam jsem potkala v dobách svého mládí svého budoucího muže. Prožili jsme spolu dlouhý a pěkný život. Byla to taková svatyně naší lásky.
Když jsem se do jeskyně vydrápala, zapálila jsem svíčku – za svého manžela, který mě už před pár lety opustil. A sdělila mu touto cestou, že se za ním chystám. Tedy, že mi jedna zákeřná nemoc vlastně ani nedá na vybranou. Pak mě to napadlo.
Nasbírat si v jeskyni kameny. Věděla jsem, že v sobě už nenajdu sílu znovu sem absolvovat ten krkolomný výstup, a tak jsem si toužila něco odnést na památku. Být s místem spojena alespoň tím pískovcem.
Naplnila jsem kameny celou tašku a s tím závažím pajdala zpátky. Domů jsem se vrátila vyčerpaná, usnula jsem v křesle. Po dlouhé době jsem spala tvrdě, ačkoli jsem běžně nemohla spát kvůli bolesti zad. Dokonce se mi lépe dýchalo.
Užívala jsem si toho pocitu, který jsem už neznala. Říkala jsem si, že to bude jen takové ticho před bouří. Ráno jsem si udělala kávu, posadila se na terasu a začala z tašky vytahovat kameny a kamínky různých velikostí i tvarů.
Do zpěvu
Hrála jsem si s nimi jako malé děcko. Stavěla jsem hotové kamenné město. Tak mě to bavilo, že jsem načapala sama sebe, jak si při tom zpívám. Bylo mi krásně na duši. S blížící se smrtí jsem se smířila a cítila se vyrovnaná.
Takto jsem si dokázala s kameny hrát každý den. A zpívala si u toho. Nejprve jen tak tiše, bázlivě, za několik týdnů jsem ale už pěla z plných plic.
Stal se zázrak
A bylo mi jedno, že se kolemjdoucí zastavují a sousedé si myslí, že jsem se zbláznila. Užívala jsem si každou minutu života. A vůbec mi nepřipadalo divné, že se den po dni cítím lépe. Po pár týdnech jsem nasedla do auta a jela zpátky do města.
Měla jsem absolvovat lékařská vyšetření. Byla jsem smířená s osudem. S dobrou náladou a veselou myslí jsem nastoupila před lékaře. A ti se nestačili divit. Mysleli si, že jim selhaly přístroje nebo se zaměnily výsledky.
Můj zdravotní stav se zlepšil natolik, že prognózy lékařů se změnily k lepšímu. Brzy konstatovali, že smrt je zažehnána. Jsem tu stále, a věřím, že ještě dlouho budu.
Alice (71), Trutnov
