Letos jsme se rozhodly se švagrovou vzít dovolenou do svých rukou a naplánovaly jsme pořádné dobrodružství pro nás čtyři.
Nechtělo se nám trávit dovolenou jako každý rok. „Budeme zase jen na chalupě pít víno a říkat si, že příští rok někam vyrazíme,“ smála se Eva, moje švagrová a kamarádka v jednom.
Vše jsme odkládali
Dvacet let se známe, dvacet let se s našimi muži, mým Pavlem a jejím Oldou, kteří jsou bratři, snažíme naplánovat dovolenou ve čtyřech. Nikdy to nevyšlo.
Napřed byly děti moc malé, pak dospívaly a na dovolenou s rodiči nechtěly, protože na chalupě měly od dětství svoji partu. My o nich celé dny ani nevěděli. A pak přišla vnoučata. Mezi tím rekonstrukce, spousta práce i zdravotní trable. Zkrátka pořád něco.
Letos jsme se ale rozhodly, že nebudeme nic plánovat a rovnou vše zařídíme. „To tedy byl nápad!“ brblal můj Pavel. „Nápad byl společný,“ ohradila jsem se. Ohlédla jsem se na Evu, která mě podpořila. Oni dva se s Oldou snad nikdy nehádali. To jen ten můj Pavel byl trochu cholerický.
Ubytování bylo hrozné
Ve třech ho ale snad dokážeme zklidnit, říkali jsme si před cestou. „Támhle je ten penzion,“ ukázal najednou Olda. Po sedmi hodinách v autě nám všem kručelo v břiše. Jenže když jsme dorazili na místo, čekalo nás první překvapení.
Ubytování vypadalo o poznání hůř než na fotkách. To, že bylo skromnější, by nám nevadilo, ale že jsme dostali místo dvou pokojů jeden se čtyřmi oddělenými postelemi, to nás dost zaskočilo. „To si dělají legraci,“ zvedl Olda obočí.
„Psalo se rodinný pokoj!?“ připustila Eva. „Takže máme po romantice,“ připustil naoko zklamaně Olda. Ale pak se ušklíbl a mrkl na Pavla. „Aspoň si zahrajeme karty.“ První večer byl trochu rozpačitý.
Byli jsme na sebe zvyklí, ale dohromady jsme tedy ještě v jednom pokoji společně nikdy nespali! Ale druhý den jsme se už společně smáli. Olda vytáhl láhev domácí slivovice a začalo se vyprávět.
Slivovice nás rozparádila
Vzpomínali jsme na staré časy, jak se kluci hádali o autíčka, jak Pavel kdysi zboural trabanta o vrata a Olda zamlčel, že to udělal brácha. Třetí den jsme vyrazili lodí na moře.
My s Evou moře milovaly, zatímco můj Pavel celou cestu seděl u zábradlí a bál se, že se pozvrací. Ani by mě nenapadlo, že je taková bábovka a dostane mořskou nemoc na výletní lodi. Nakonec to zvládl se ctí, i když měl celou plavbu přivřené oči.
Jako malí kluci
Olda si mezitím domluvil s kapitánem možnost řídit loď a vypadal jako malý kluk. „To jsem netušila, že má touhu být kapitánem,“ špitla Eva. Po cestě domů jí Olda oznámil, že se rozhodl, že si udělá příští rok kapitánské zkoušky.
Že prý mu kapitán nabídl na týden pronájem lodě pro nás všechny s kurzem v ceně. Můj Pavel při této informaci málem zkolaboval, ale my na sebe s Evou jen mrkly: „Do příštího roku ho zpracujeme. Nebo Oldu,“ zasmály jsme se.
Večer jsme si poseděli u malého zahradního krbu, zahráli jsme na kytaru a spřátelili se s dalšími Čechy, kteří v penzionu bydleli. Všichni jsme se skvěle bavili, skoro jako zamlada.
Najednou jsme si uvědomili, že už dlouho jsme nezažili něco tak přirozeného a živého. Jako kdyby se na chvíli vrátil čas. Druhý den dostali naši chlapi nabídku vyrazit s majitelem penzionu na ryby, a my tak s Evou získaly den jen pro sebe.
Obě jsme si libovaly, jak se nám tu ti naši chlapi proměnili. „Doma jsme s Oldou pořád zalezlí, on sleduje televizi a všemožné zprávy a já se sama hrabu na zahradě. Tady spolu zase mluvíme,“ libovala si Eva a já to měla úplně stejně.
Dovolená utekla rychleji, než jsme čekali. Poslední večer jsme všichni čtyři seděli na pláži, popíjeli jsme jejich domácí víno a pozorovali západ slunce. Nikdo z nás nemluvil. Nebylo třeba.
Pojedeme znova!
„Tak co, zopakujeme to příští rok?“ zeptal se Pavel na cestě domů. „Ale jedině s vlastní ložnicí,“ dodal se smíchem Olda a Eva mu podala placatku rakije, kterou jsme si na cestu pořídili.
Domů jsme jeli všichni ve skvělé náladě a shodě. Tenhle nápad stál za to. I když ze začátku nebyl bez chyb, přinesl něco, co jsme už ani nečekali. Společné chvíle, na které se nezapomíná.
Lucie R. (62), Zlín
