Pobyt v hotelu se proměnil v noční můru. Probudila jsem se, abych zabránila neštěstí. Mé dítě si vybral nebezpečný duch.

K tomu letnímu pobytu jsem se nechala zlákat kamarádkou. Byl to ozdravný pobyt pro postižené děti, a já v něm měla zajistit příjemné večery s cvičením a meditací pro maminky a babičky. Svou malou dceru Kristýnku jsem vzala s sebou.

Zabydlely jsme se na zámku s velkou zahradou. Byl využívaný jako ubytovna, a podle toho vypadal – zanedbaný a ponurý. Ke cvičení jsem vybrala rozlehlý prázdný sál.

V místnosti něco bylo

Tak hrozný večer s meditací jsem však v životě nezažila. Dospělí, zcela vyčerpaní svými handicapovanými blízkými, se snažili uvolnit a meditovat, zatímco jejich děti vedle nich šílely. Nikdy jsem něco podobného nezažila.

Jak jsem je tak sledovala, najednou mě napadlo, že se chovají stejně jako zvířata v lese, když se v jejich blízkosti ocitne nebezpečný predátor. Tito „jiní“ lidé umí údajně vnímat duchy.

Zkusila jsem vést slovně meditaci a zároveň se soustředit na prostředí, v němž jsme cvičili. Víc a víc jsem nabývala dojmu, že tam skutečně nejsme sami, že v pokoji s námi „něco“ je. Neviditelného a nebezpečného, a ty děti to cítily. A bály se.

Sen o dívence

Po cvičení mi moji domněnku potvrdila moje dcera. Přišla ke mně a pošeptala mi. „Maminko, když jsem ležela na zemi a cvičila, slyšela jsem, jak mi někdo šeptá do ucha.“

Za dcerou byla pouze zeď a kolem ní nikdo, kdo by mohl tiše mluvit tak, aby to ostatní neslyšeli. Tímto zážitkem to ale neskončilo. Tu noc jsem měla hrozné sny. Opakovaně v nich figurovala zlatovlasá holčička v dlouhé bílé košilce.

Vystoupila z jezírka na zámeckém parku a chtěla si hrát s mou dcerou. Celou noc jsem nedělala ve snech nic jiného, než že jsem dceru hledala po zámku, ve všech jeho zákoutích,

i v parku, a vždycky jsem ji našla v přítomnosti téhle bledé dívky. „Chci Kristýnce ukázat, kde bydlím. Můj pokojíček,“ řekla vždycky. Ale já cítila, že to není dobře, a dceru jsem dál nepustila.

Jenže za chvíli tomu bylo stejně. Několikrát jsem se za noc probudila, a jakmile jsem zase usnula, sen plynule navázal a pokračoval.

Strach do svítání

Když jsem dceru nakonec hledala hodně dlouho a celou mou duši posedla tíseň a strach a já ji našla ve chvíli, kdy ji ta holka vedla do jezírka, vyskočila jsem z postele a už jsem neusnula. Seděla jsem v křesle až do rána.

Dcera spala neklidně, po zbytek noci sebou házela a občas něco promluvila. Nebylo jí sice rozumět, ale jednoznačně se s kýmsi dohadovala, a ten ji neodbytně přemlouval. Po zbytek pobytu jsem už dceru hlídala jako oko v hlavě a v den odjezdu se mi velmi ulevilo.

Bylo by zajímavé nahlédnout do místního archivu, jestli se v jezírku v zámeckém parku neutopila kdysi nějaká přibližně desetiletá zlatovlasá holčička.

Lucie P. (57), České Budějovice