Sedím u kuchyňského stolu a dívám se na stěnu, kde kdysi visely dětské kresby. Dnes tam je kalendář.
Mé dny plynou stejně. Jen tiše, bez rytmu. Venku prší. Déšť stéká po skle jako slzy, které už nemám sílu vyplakat. Ono i plakat je zbytečné. Dospěla jsem k tomu, že některé věci už prostě jen jsou, jiné zmizely. Je stáří, zmizely radosti z let dávno zpět.
Píši na stole, který pamatuje víc než já. Zažil smích, hádky, rozlité kakao i bolavá kolena, která jsem ošetřovala svým dětem. Pamatuje i večery, kdy jsme se tísnili kolem něj, v rukou chleba s máslem, a povídali si, kdo co zažil.
Stůl s celou rodinou
Jak obyčejné, a přitom jde o největší radosti života. Teď na něm leží jen můj hrnek a starý ubrus, který by podle Katky „už měl jít do koše“. Ale já ho tam nechci dát. Ten ubrus toho zažil a já s ním. Stále v něm vidím ten smích mých malých dětí.
I drobné šarvátky ratolestí, které se hádaly o jídlo, pozornost i hračky. Ale byli jsme rodina. I s jejich otcem. Teď tu nikdo nesedí. Nešvitoří. I ty hádky mi chybí, protože to znamená, že domov žije.
Tři děti, tři světy
Katka. První dítě, první obavy, první radosti. Byla pečlivá, zodpovědná, vždycky o krok napřed. Teď žije v Brně, má dvě děti, manžela, práci, kurz angličtiny. Volá jednou za dva týdny. Někdy. Vždycky mluví rychle.
„Mami, mám jen chvilku. Jak se máš?“ A když začnu odpovídat, slyším v pozadí zvuk myčky, dítě, televizi. A pak už jen: „Musím běžet, promiň!“
Syn se mi vytratil
Tomáš, prostřední. Tichý kluk s velkýma očima. Nikdy toho moc nenamluvil, ale když mě objal, držel pevně. Odešel do Irska. Prý na rok. Je to osm let. Napsal, že se mu tam líbí. Že se zamiloval do klidného severu. Posílá pohledy o Vánocích.
„Zdravíme, máme se fajn.“ Už dávno nevím, jak zní jeho hlas ve skutečnosti, ne jen přes telefon. A nevím, jestli to ještě někdy zjistím.
Nevím, co ji trápí
A Lucka… Moje nejmladší. Citlivá duše, co skládala básničky a nosila mi pampelišky. Teď sdílí svůj život na sociálních sítích, takže vidím, jak tam občas dá fotku, třeba dortu nebo psa s nápisem „Dneska byl těžký den“.
Když jí zavolám, řekne: „Mami, to je v pohodě, fakt.“ A odmlčí se. Mluvíme spolu jako cizí lidé, co se znají ze starých fotek. A já si říkám, jestli to tak má být. Sousedka říká, že to je normální.
Mladí mají prý svůj život. Asi ano. Jenže když srovnám její rodinu a moji. Ona syna neustále peskovala. Však byl často raději u nás. Není se co divit, že utekl. Ale mé děti.
Drobnosti, které zabolí
Nemám jim to za zlé. Žijí své životy, jak mají. Ale nikdo mě nepřipravil na to, že matkou přestanete být aktivně. Že se z vás stane tichá vzpomínka. Že zůstane jen otázka: Zavolají dnes? Jednou jsem si zlomila malíček na noze. Hloupost.
Uklouzla jsem na mokré dlaždici. Seděla jsem na zemi skoro hodinu. Pak jsem vstala, dala na to mražený hrášek a uvařila si polévku. Nikomu jsem nevolala. Ne proto, že bych nechtěla. Ale protože jsem věděla, že bych musela začít větou:
„Neboj, nic vážného…“ A to už bych nezvládla. A tak jsem začala psát. Do starého sešitu s tvrdou vazbou. Nejprve nákupní seznamy, pak vzpomínky. Kdo měl kdy neštovice. Kdy jsme jeli do Krkonoš. Kdo řekl první slovo a co to bylo.
Psala jsem si odpovědi na otázky, které mi nikdo nepokládal. Psala jsem, protože jsem se bála, že zapomenu, jak se mluví. Nemám moc s kým prohodit slova.
Šest osamělých srdcí
Přidala jsem se ke klubu v knihovně. Jednou týdně se tam scházíme – šest žen, pár z nich ovdovělých, jedna rozvedená. Povídáme si, čteme, někdy jen mlčíme. A v tom mlčení je víc porozumění než v hodinovém hovoru s vlastními dětmi.
Možná je to smutné, možná je to normální. Už nevím. Ale před měsícem mi Katka poslala balík. Bez ohlášení. Vevnitř byl ručně pletený svetr, co upletla sama. Přibalila i fotku vnuků.
A vzkaz: „Mami, vím, že se poslední dobou málo ozývám. Ale myslím na tebe. Každý den.“ Seděla jsem s tím lístkem v ruce a najednou se mi třásly prsty. Ne kvůli stáří. Kvůli pocitu, že ještě nejsem zapomenutá. Ne docela. A to mi stačilo.
Klid nebolí
Nepřestala jsem být matkou. Jen jsem se změnila v přístav, kam se někdy vracejí lodě. Třeba ne často. Třeba jen na chvíli. Ale pořád jsem tam. Dnes ráno jsem si uvařila kávu a posadila se ke stolu. Fíkus v rohu má nové listy. Venku pršelo, ale mně to nevadilo.
Slyšela jsem, jak kapky dopadají na parapet, a ten zvuk mi připomněl, že žiju. Že ještě pořád něco slyším, cítím, dýchám. Bohužel stále chci cítit lásku. Muže, dětí… Ta láska tak najednou chybí, když není a asi nebude.
Kdyby se něco stalo…
Vím, že jsou na tom lidé hůř. Že zcela ztratí své blízké a někdy i sebe. Já jsem často sama, nejsem ale zcela opuštěná. Kdyby se něco stalo, přijedou. I ten syn z Irska. Ale muselo by se odehrát něco fatálního?
Naučila jsem se být tichým svědkem životů těch, které jsem vychovala. Vím, že jsou rodiče, kteří přijdou o děti. Já si ale říkám, že nemohu takto uvažovat. Kdybych takto přemýšlela, mohla bych žít jako poustevník.
Klára D. (62), Hradec Králové
