Domů     Osud mne nikdy nijak nešetřil
Osud mne nikdy nijak nešetřil
5 minut čtení

Když jsem se vdala a porodila syna, plánovala jsem další děti. Místo toho jsem pohřbila muže i s chlapcem.

Bylo mi sotva dvacet, když jsem poprvé ucítila, jak voní opravdové štěstí. Jaro se probouzelo, stromy se zelenaly a já se vdávala.

Byl to ten nejlepší chlap

Můj muž, Jan, měl úsměv, který mě hřál až do morku kostí. Byli jsme mladí, zamilovaní a připadalo nám, že svět nám leží u nohou. O rok později se nám narodil syn Tomáš. Jeho oči byly přesnou kopií těch Janových, hluboké a vřelé.

Moje největší štěstí

Byli jsme rodina. Tři malé světy spojené v jeden. Večer jsme si četli pohádky, o víkendech chodili na výlety a já měla pocit, že život konečně dává smysl. Nikdy mě nenapadlo, že tak křehké štěstí může prasknout jako tenká skořápka.

Měli jsme vlastní svět. Kompaktní jako to vajíčko, kde je štěstí uvnitř. A když se porušilo, vytekly mi potoky slz stejně, jako by se vylil ten žloutek s bílkem.

Ticho po té strašné bouři

Bylo to v listopadu. Pršelo a já je oba vyprovázela jen s rychlou pusou na rozloučenou. Jan vezl Tomáška k babičce. Nevrátili se. Potkali kamion. Prý byli mrtví na místě. Prý necítili bolest. Prý to bylo rychlé. Prý, prý, prý…

Jakoby ty fráze mohly zmírnit tu černotu, která mě pohltila. Najednou jsem neměla rodinu, kterou jsem budovala. Nikdy si neuvědomíte křehkost samozřejmosti tak, když vše náhle ztratíte.

Nemohla jsem ani dýchat

Dny se změnily v šedé skvrny. Ticho po smíchu, který před tím vyplňoval můj život, mě dohánělo k šílenství. A šílenství nakonec skutečně přišlo. Nechtěla jsem jíst, spát ani dýchat. Jediné, co jsem cítila, byla bolest, která se zarývala hluboko pod kůži.

Rodiče s mojí sestrou mne nutili jít k psychiatrovi. Po odmítavém záchvatu mne vezla rychlá. Když mě odváželi, říkali, že to bude na chvíli. Ale ta chvíle se protáhla.

Našla jsem světlo v blázinci

Psychiatrická léčebna nevoněla, byla cítit dezinfekcí a unaveným tichem. První týdny jsem nepromluvila ani slovo. Jen jsem seděla u okna a počítala, kolikrát mi před očima proletí  vrána.

Kdo byl Petr?

Pak jsem ho potkala. Petra. Měl v sobě klid. Nesoudil mě. Nespěchal. Sedával vedle mě a vyprávěl mi o svých nočních můrách, o tom, jak ho opustila žena i zdravý rozum. Byli jsme dva polámaní lidé, kteří se snažili najít cestu ven z vlastního stínu.

Začali jsme si rozumět. Smáli jsme se, i když to byl ten zvláštní smích – trochu zoufalý, lehce osvobozující. Když nás propustili, šli jsme ven společně.

Znovu jsem se stala matkou

Nebyla jsem si jistá, jestli chci ještě někdy přivést na svět další dítě. Ale stalo se. Narodila se Klára. Drobná, usměvavá holčička, která měla moje oči a Petrovu citlivost.

Byla jiná než Tomáš, ale přesto jsem v ní cítila ozvěnu jeho smíchu. Nikdy by mne nenapadlo, že se to stane. Že ten krutý osud zasáhne tak bolavě znovu.

Démoni stále s námi

Petr byl dobrý otec, ale časem jsme se začali vzdalovat. Jeho démoni se vraceli a já už neměla sílu zachraňovat dva životy najednou. Rozešli jsme se. Kláře bylo sedm.

Slíbili jsme si, že zůstaneme v kontaktu. Ale on se ztratil. A tak jsme zůstaly dvě. Byla jsem matkou znovu. A tentokrát jsem byla rozhodnutá být silná.

Stín, který neodešel

Klára rostla v nádhernou ženu. Byla bystrá, citlivá, vtipná. Studovala medicínu, chtěla zachraňovat druhé. Měla život před sebou, sny, které ji táhly kupředu. Když jí bylo třicet, začala být unavená. Myslela si, že je to stresem. Byla to leukémie.

Vzpomínám si na ty bílé nemocniční zdi, na její ztrácející se tělo, na pohledy plné bolesti i vzdoru. Bojovala. Statečně. Ale nemoc byla silnější. V posledních dnech už nemluvila. Jen mi stiskla ruku. A pak usnula. Navždy. Zůstala jsem sama. Už jsem se bála někoho mít.

Opuštěné ráno je zničující

Dnes je mi přes sedmdesát. Každé ráno vstávám dřív, než se města probudí. Vařím si slabou kávu a sedím u okna. V bytě je ticho, tak hrozivé ticho, že někdy pouštím rádio jen proto, abych měla důkaz, že ještě existuju. Nemám nikoho.

Přátelé zmizeli, jako by se báli dotknout mé bolesti. Mám jen vzpomínky. Na smích dětí, na doteky mužů, na naději, která se rozpadla.

Pro co mám teď žít?

Často přemýšlím, jestli jsem měla sílu to všechno přežít, nebo jestli mě život jen zapomněl pohřbít. Ale píšu. Píšu tyhle řádky, protože chci, aby někdo věděl, že jsem tady byla. Že jsem milovala, ztratila a přežila.

Možná nejsem hrdinka, ale byla jsem matkou. Milující, zraněnou, zlomenou, ale opravdovou. Možná se ptáte, co tatínek Kláry… Na pohřeb nepřišel. Neměl sílu. Pak mi napsal dopis.

Omlouval se za zbabělost. Že nebyl dobrým manželem a otcem, s Klárou se moc nevídal. A pak nepřišel ani na pohřeb. Za týden mi přišlo parte. Spáchal sebevraždu.

Jitka U. (74), Plzeň

Související články
3 minuty čtení
Někdy mám pocit, že se celý život vejde do pár doteků. Do jemného pohlazení po vlasech nebo hrnku, který podáváte druhému, aby ho zahřál. Moje ruce si toho pamatují víc než moje hlava. Prsty mám pokřivené, klouby už dávno nepracují, jak by měly, ale ty staré dlaně... pořád cítí. Je v nich vše: dětství, práce, radosti, pády i ta každodenní tichá láska k životu. Stará kuchyně a nové dny Byd
3 minuty čtení
Byla to láska na celý život. Doufali jsme, že spolu zestárneme, že neexistuje nic, co by tomu zabránilo, co by nás rozeštvalo. Když jsme si s Ondrou v šestnácti letech přísahali, že nás nic nerozdělí, oba jsme tomu věřili. „Ani smrt,“ vyrazil ze sebe a já po něm automaticky opakovala, že ani smrt, ač jsem si v duchu říkala, že to je asi nesmysl, neboť zubatá rozdělí vždycky všechno. Ale byli js
3 minuty čtení
Sedím na lavičce v parku, kde to znám nazpaměť. Stromy jsou pořád stejné, i když jenom o něco starší. Ony však mohou mluvit. Já ze sebe nevydám ani hlásku! Alespoň šumí. Jsou možná staré jako já. Jenže na mně je ten zub času znát víc. Přírodu bereme jako němou, ale když přijdete o hlas, uvědomíte si, že rostliny mohou být slyšet víc než vy. Před dvěma lety se to stalo. Ochromila mne ztráta h
3 minuty čtení
Dnes ráno mi znovu podal ruku a zeptal se, jak se jmenuju. Jeho oči byly přívětivé, ale i nejisté. Můj muž. Opět jsem mu řekla: „Jsem Marie, tvoje žena.“ Přikývl. A pak se na mě usmál tak, jako by mě potkal poprvé. Můj muž. Manžel, se kterým jsme desítky let. Když mu to zjistili, bylo mu 75 let. Já jsem věděla, že se něco děje, ještě než to řekli nahlas. Zapomínal, kde je hrnek, jak se jmenuje
5 minut čtení
Je mi sedmašedesát a najednou cítím, že nemám tolik času. Na co? Říct pravdu mé rodině. A hledat dítě. Je to tak dávno, co jsem držela ten uzlíček... Vzpomínky mi proudí hlavou jako zběsilá auta na silnici. Tehdy jsem je pozorovala z mostu, když jsem přemýšlela, jestli tam neskočit. Nebyla jsem plnoletá. Měla jsem v hlavě ty řeči, jak lidé odsuzovali jiné dívky, které brzy otěhotněly. A pak jse
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Dobřichovice – elegantní únik z Prahy do krajiny klidu a noblesy
epochanacestach.cz
Dobřichovice – elegantní únik z Prahy do krajiny klidu a noblesy
Jen pár minut od rušného centra Prahy se rozprostírá kraj, který jako by vypadl z pohlednice – Dobřichovice. Tato malebná středočeská obec na levém břehu Berounky nabízí všechno, co si náročný cestovatel může přát: harmonii přírody, noblesu historické architektury, vynikající gastronomii i výjimečné možnosti odpočinku a poznávání. Dobřichovice nejsou pouze „předměstím“ metropole. Jsou samostatným světem,
Klid v hlavě, sen v duši a mládí v buňkách: Jak nám příroda pomáhá spát a nestárnout
21stoleti.cz
Klid v hlavě, sen v duši a mládí v buňkách: Jak nám příroda pomáhá spát a nestárnout
Usnout včas, spát celou noc, probudit se svěží – pro mnohé sen. Doslova. Ve světě, kde se večerní ticho mění v modré světlo displejů a hlava neumí přestat přemýšlet ani v jednu ráno, se kvalitní spáne
Nechá se Švandová připravit o luxusní život?
nasehvezdy.cz
Nechá se Švandová připravit o luxusní život?
Když si herečka Jana Švandová (77) brala movitého developera Pavla Satorieho (75), šla hlavně po jistotě. Jenže co když o jejího muže teď usiluje jiná žena se stejným záměrem? Herečka Jana Švandová
Vodnice je poklad v domácí apotéce
epochalnisvet.cz
Vodnice je poklad v domácí apotéce
Její druhý název je brukev řepák, ale také se jí lidově říkalo kvaka nebo rabská řepa, to prý podle uherského města Rábu, protože prý snáší podobné vlhké podnebí, jako je tam.   Určitě jste se s ní už setkali, třeba na trzích, někdy i v obchodech. Její bulvy jsou bílé, nahoře někdy fialové a chutí
Džob: Graffiti, život a tikající styl s Mühle Glashütte
iluxus.cz
Džob: Graffiti, život a tikající styl s Mühle Glashütte
Letní filmovou sezónu oživuje snímek Džob, závěrečný díl trilogie, kterou režisér Tomáš Vorel započal Gymplem a pokračoval Vejškou. Hrdinové Kolman (Jiří Mádl) a Kocourek (Tomáš Vorel ml.) dospěli – j
Originální stavba navzdory velké vodě
rezidenceonline.cz
Originální stavba navzdory velké vodě
Okouzlující dům, postavený v povodňovém pásmu na předměstí Byron Bay v oblasti Queensland na východě Austrálie, musel vyhovět přísným stavebním regulím, aby jej nezničily v těchto končinách celkem běžné povodně. Příjemné subtropické klima v pobřežní oblasti australského Queenslandu spolu s nekonečnými písečnými plážemi a národními parky učarovaly také majitelům Northern Rivers Beach House, kteří se obrátili na známé architektonické
Vavřín: Pocta pro vítěze i ceněné koření
epochaplus.cz
Vavřín: Pocta pro vítěze i ceněné koření
V obchodě si ho kupujeme v podobě nenápadných suchých listů, které přidáváme při vaření do různých jídel. Samotná dřevina má přitom vznešenost nejen v názvu, ale také ve své historii. Uctívají ji panovníci i umělci, neobejdou se bez ní dokonce ani ve slavné delfské věštírně. A může podpořit zdraví! Vavřínové věnce známe jako poctu pro
Kam se ztratilo tělo Prokopa Holého?
historyplus.cz
Kam se ztratilo tělo Prokopa Holého?
Je neděle pozdě odpoledne, 30. května 1434. Kolem táhlého hřbetu Lipské hory u vesnice Lipany se zvedá prach. Jízdní oddíly umírněných husitů pronikají otevřenou vozovou hradbou táboritů a sirotků a převrátí osm dalších bojových vozů. Za nimi se hrnou pěší, kteří kolem sebe mávají meči a cepy… Právě v těchto rozhodujících okamžicích, kdy proti sobě bojují
Ze šperkovnice vycházely zvuky
skutecnepribehy.cz
Ze šperkovnice vycházely zvuky
S manželem jsme zakoupili starou šperkovnici, a pak ji vystavili v obývacím pokoji na komodě. Od té doby se doma začaly dít podivné věci. Když jsme si s manželem pořídili malý byt, nijak jsme s jeho zařizováním nepospíchali. Nechtěli jsme nic uspěchat. Společně s manželem Pavlem jsme přemýšleli, jaké doplňky by byly do obýváku nejvhodnější. Toulali jsme se tehdy na výletě v Kroměříži, když jsme v zapadlé
Kuřecí prsa ve slaninovém kabátku
tisicereceptu.cz
Kuřecí prsa ve slaninovém kabátku
Nikdy není na škodu zkombinovat více druhů masa. Ingredience 4 ks kuřecích prsou 15 plátků slaniny 1 vejce 100 g strouhanky 100 g nastrouhaného sýru sůl a pepř Postup Nejprve si tři p
Ztracené poklady Kypru: Co způsobilo rozdělení středomořského ostrova?
enigmaplus.cz
Ztracené poklady Kypru: Co způsobilo rozdělení středomořského ostrova?
V roce 1974 proběhla invaze turecké armády na ostrov Kypr. Vyvrcholilo tím problematické soužití mezi kyperskými Řeky a kyperskými Turky. Ostrov je stále rozdělen. Část ostrova nyní zahrnuje území Kyp
S nohama jako konve moc parády bohužel neuděláte
nejsemsama.cz
S nohama jako konve moc parády bohužel neuděláte
V horkém počasí začnou otékat nohy i zdravým lidem. Pocity těžkých nohou jsou nepříjemné a mohou pokazit celý den a místo toho, abyste si teplé dny užívala, trpíte. Vše se dá ale napravit! I když je většina lidí přesvědčena o opaku, nejsou oteklé nohy ani zdaleka problémem pouze starších nebo obézních lidí. Nepříjemně otéct mohou nohy komukoli. Zvlášť rizikové je dlouhé