Ve školce jsem pracovala až do chvíle, než se změnilo vedení a já musela z práce odejít. Brzy jsem si našla novou práci a s ní i kamarádku.
Byla veselá a přátelská a já vždy byla důvěřivá. Po rozvodu jsem společnost nevyhledávala, chodila jsem jen z práce domů a ráno zase do práce. Děti nemám a jsem spíš introvert.
„Musíš se přestat schovávat před světem,“ radila mi Sandra, moje nová kamarádka. Vytáhla mě vždy alespoň do cukrárny, když už jsem nechtěla večer chodit po barech. Časem jsme spolu začaly pravidelně chodit alespoň na kávu.
Vypadal jako sympaťák
Jednoho dne jsme opět seděly v naší oblíbené kavárně, když dovnitř vstoupil zajímavý muž. Sandra na něj zamávala a on se k nám s úsměvem vydal. Kamarádka nás hned představila:
„Tohle je Pavel, můj kamarád.“ Její kamarád se jevil jako sympaťák a hned mě zaujal, i když jsem se po svém ošklivém rozvodu zařekla, že už s muži nechci mít nic společného. Pavel o mě od počátku jevil zájem.
„Pavel je skvělý a moc se mu líbíš,“ svěřila mi Sandra druhý den v práci. Netrvalo dlouho a začala jsem s Pavlem chodit. A jak jsem už prozradila, jsem celkem důvěřivá, takže neuplynula dlouhá doba a Pavel se ke mně nastěhoval! Všechno vypadalo skvěle.
Pavel odcházel každé ráno do práce, já jsem odcházela do školky. Ani ve snu by mě tehdy nenapadlo, co bude následovat. Bylo mi trochu divné, že ačkoliv Pavel vyprávěl, že pracuje jako statik, nehrnul se nijak do toho, aby mi přispíval na domácnost.
Nákupy jsem obstarala, než se večer vrátil z práce, a bylo mi trapné předložit mu účet a požadovat určitý díl.
Starožitnost byla pryč
Časem se mi začalo zdát, že nějak nevycházím. Divila jsem se tomu, ale přičítala to své nepozornosti. Pokud byla se mnou třeba Sandra, vždy mi půjčila obnos, který chyběl. Smála se:
„Asi si s Pavlem vyhazujete občas z kopýtka, neřeš to!“ Jednoho dne jsem dělala velký úklid a nenašla jsem starožitnou vázu po mamince. Ptala jsem se Pavla, jestli ji náhodou neviděl, a on se na mě málem obořil.
„Ty se mě ptáš, jako bych to snad měl ukrást!“ To už mi bylo trochu podezřelé. Začala jsem pečlivě počítat peníze, ostatně tolik jsem jich zase neměla. Pavel věděl, kde je mám uschované, což byla chyba.
Zjistila jsem ke svému zděšení, že ve schránce s penězi skoro nic není. Pavel tvrdil, že jsem je vybrala a zapomněla na to. Přemýšlela jsem. Zatímco Pavel znal kromě Sandry řadu mých kolegyň, já neznala jediného jeho kolegu.
Sandra mě utěšovala
Když jsem se jí jako „kamarádce“ svěřila, jen se smála a utěšovala mě, že jistě existuje rozumné vysvětlení. Jednoho dne jsem náhodou měla nějaké vyřizování na opačném konci města. Zdálo se mi, když jsem vyšla z úřadu, že jsem zahlédla Pavla.
Sledovala jsem ho. Na rohu ulice se políbil s nějakou ženou. Byla to Sandra! Utíkala jsem do bytu a běžela do šuplíku, kam jsem si ukládala šperky. Vše bylo pryč. Zavolala jsem ihned k Pavlovi do práce, což jsem ostatně udělala poprvé.
Nikdo toho jména tam ale nepracoval. Nyní už bylo jasné, že se musím obrátit na policii. Vyšetřování proběhlo jednoduše: Pavel prohlásil, že jsem mu všechny věci dala. Já neměla žádný důkaz. Jen Sandra z práce rychle zmizela. Mně zbyly oči pro pláč. Nyní chodím po zastavárnách a vykupuji svoje vlastní šperky…
Zdena Z. (58), Olomouc
