Byla jsem dvaatřicetiletá mladá žena a měla jsem před svatbou, když se ke mně donesla ta jobovka. Rozhodla jsem se nesložit ruce v klín.

Bylo mi dvaatřicet, když mi máma oznámila, že se s tátou rozvádějí. Vím, že je to nejspíš hrozně směšné, ale prostě jsem se z toho zhroutila. Připadalo mi, že všechno, co jsem doposud žila, byla lež.

Moje zdánlivě dokonalé dětství, náš krásný, naklizený dům, výlety, letní táboření, to všechno že byla jen přetvářka a faleš. Vyváděla jsem daleko víc než máma, které už táhlo na šedesát a brala to všechno překvapivě klidně.

Skoro jako by se nic nestalo. Také jsem si dřív myslela, že během rozvodu rodičů nejvíc trpí malá děcka nebo puberťáci, a tak mě vlastně překvapilo, proč tak ve svém věku blbnu.

Řádila jsem jako černá ruka. Dělala jsem děsnou ostudu, ale myslela jsem to dobře. Rozhodla jsem se vzít situaci do svých rukou a manželství svých rodičů zachránit.

Dospělá dcera

Máma mi ovšem říkala, ať se mezi ně nepletu, ať to nechám být. Totéž mi opakoval i Aleš, můj budoucí manžel. Navíc jsem měla zrovna před svatbou, a tak jsem už nevěděla, co řešit dřív.

Nakonec jsem se rozhodla, že manželství mých rodičů je pro mě priorita a že se ze všeho nejdřív vrhnu na jeho zachraňování. No a tak jsem si, nedělám si legraci, zašla za tátovou milenkou, která byla o pouhé tři roky starší než já.

Byl to nepředstavitelný trapas, když jsem na ni zazvonila. Podruhé bych už to neudělala. Vykulila oči: „Jste dcera? Kdyby přišla manželka, to bych asi pochopila. Ale dospělá dcera…“ Tím mě rozzuřila.

Chrlila jsem na ni, že se rodiče mají rádi a že rozbít vztah lidí, kteří se milují, je zlé, a že se jí to zlo vrátí. Odpověděla, ať jdu dál a nedělám na chodbě rambajs, neboť by za chvíli vykoukli všichni sousedi.

Deset, patnáct

Otevřela víno a také mi dokola opakovala, ať to nechám na rodičích, že mi nepřísluší se do toho plést. A že nic netrvá věčně, ani láska.

Že bychom měli být vděční, když prožijeme třeba deset nebo patnáct hezkých let, a pokud se potom láska plíživě vytratí, není přece žádný zločin odejít.

Mám sice jiný názor, ostatně s manželem jsme spolu už moře let a nic se nám plíživě nevytratilo, ale vlastně jsme se s tou ženou docela skamarádily.

Táta se s ní nakonec opravdu oženil a klape jim to, hodí se k sobě. Máma žije sama, má však spoustu koníčků, takže se nenudí, tím spíš, že brácha a já jsme jí pořídili vnoučata, která obětavě hlídala.

S odstupem času musím konstatovat, že to rozbití rodiny mých rodičů nebylo tak zničující, jak jsem očekávala. Máma i táta jsou zdraví a spokojení. A určitě jsou rádi, že se jim už do života nepletu.

Irena (60), Brno