Těšila jsem se, že odchodem do důchodu všechno špatné skončí. Jenže místo úlevy přišlo období, kdy mi bylo ještě hůř než v práci.
Poslední roky v práci pro mě byly velmi náročné. Vlastně už to můžu říct na plnou pusu: bylo to čiré utrpení! Přitom to kdysi, před mnoha a mnoha lety, bylo zaměstnání mých snů.
Fajn kolektiv, perfektní nadřízení – všechno šlapalo jako hodinky, vedení se chovalo k zaměstnancům férově, a když se dařilo, na odměnách nešetřilo.
Snové místo
Mezi holky z kanceláře jsem téměř okamžitě zapadla, však se z nás taky záhy staly přítelkyně. Ty staré dobré časy ale jednoho dne skončily. Do vedení se dostala „perspektivní mladá krev“, která zavedla nové pořádky.
Dřív mi stačila tužka, papír a hlava, po tomto zásahu měla tyto nástroje vystřídat elektronika. Snad každý den bylo nějaké školení a naše dříve útulná kancelář se změnila ve směs drátů, a hučících počítačů.
Přestalo se mi tam líbit, protože ač jsem se snažila jít s dobou, mozek to už nebral. Taky mě to ukrutně nebavilo.
K tomu se ve velkém rušila pracovní místa, prý technika lidský faktor v pohodě zastane, a tak jsem po pár měsících hrůz v té naší kanceláři seděla už skoro sama.
A nemělo to na mě dobrý vliv. Prakticky každé pondělí se mi dělalo zle jen z pomyšlení, že tam zase budu muset jít. „Petře, já bych chtěla být zase malá.
Ty bys mi napsal omluvenku a já bych nemusela jít do práce,“ zoufala jsem. „Ale Olinko, nemluv tak! Ještě pár let vydrž a dočkáš se důchodu!“ konejšil mě.
Jemu se to řeklo, už byl v penzi, celé dny si jezdil na kole nebo se ráchal v bazénu a o mých starostech nevěděl zhola nic. On byl Petr hodný chlap, ale řešit s ním nějaká trápení nemělo smysl. Dokázal se smířit se vším. Ke štěstí mu stačilo jen to kolo a bazén.
Velký tlak
Moje tělo ale bylo na duševní pohodu háklivé, brzy se situace podepsala i na zdraví mé tělesné schránky. Doktoři mi radili, že se mám šetřit, když jsem jim ale říkala, čemu v práci čelím, doporučovali mi, ať si zažádám o předčasný důchod.
A tak jsem to udělala. Petr se nedivil ani nevyptával. „Aspoň budeme víc spolu,“ tvrdil. Teoreticky to znělo skvostně, ale prakticky to začalo skoro ihned pokulhávat.
Já nesdílela Petrovu lásku k cyklistice ani k plavání, on tyhle dvě aktivity miloval a nechtěl se jich vzdát. Dny trávil venku, zatímco já seděla doma a jen hleděla. Na televizi, na špinavá okna, na koš přetékající špinavým prádlem.
Nezmohla jsem se na nic užitečného, jenom jsem mechanicky přežívala v samotě mezi čtyřmi stěnami. Nic mě nebavilo a celá moje existence přestala dávat smysl.
Manžel zasáhl
Když mi pak přestalo chutnat a hodně jsem pohubla, došlo i Petrovi, že je něco špatně. Nepořádek doma totiž vůbec nevnímal, ale že se mu hroutí žena, to kupodivu zaregistroval.
Nečekala bych, že mě zrovna on odvleče k doktorovi. Dokonce byl ochoten se mnou chodit na terapie, které mi byly doporučeny. Postihlo mě totiž něco, čemu říkám důchodová deprese.
Prý ji má kdekdo, hlavně když důchodu předchází nějaké přetížení. Dnes už je mi zase dobře, ale dalo to celkem zabrat. Pomohl hlavně Petr, který kvůli mně omezil své koníčky. Teď se mi věnuje snad víc než za mlada!
Olga J. (76), Zlín
