Dcera měla za sebou rozchod s přítelem, který do naší rodiny nikdy nezapadl. A mně se vůbec nelíbil, protože ji jen využíval.
Když se konečně k mé velké radosti rozešli, a ona se musela vrátit k nám do rodinného domku, vlastně jsem si oddechla. Byla ale stále smutná a ani kamarádky ji nedokázaly vytáhnout, aby se s nimi šla bavit. Časem se jí nálada postupně lepšila.
Někdy si i tiše prozpěvovala. Jednou jsem se jí přímo zeptala: „Není tu snad někdo nový?“ Jana neodpověděla, ale usmívala se. Začala chodit z práce domů o něco později. Moc jsem jí to přála a byla jsem šťastná, jen už jsem také byla docela dost zvědavá.
Jednou večer konečně nastala ta chvíle, kdy se mi svěřila: „Víš, líbí se mi jeden kolega, se kterým chodíme na obědy a někdy po práci si zajdeme i na skleničku,“ sdělila mi stydlivě.
Vypadala šťastně
Jmenoval se Martin a byl asi o pět let starší než dcera. Zdálo se, že je jím dost okouzlená. Když ho k nám konečně přivedla na návštěvu, pochopila jsem. Měl velké charisma, byl pohledný a inteligentní a dovedl poutavě vyprávět o svém životě i o své rodině.
Neměl již maminku, ale asi o deset let mladší sestru, o které mluvil vždy velmi hezky, což se mi tehdy ještě také zamlouvalo. Když mladí přišli s tím, že by si našli společné bydlení, nebyli jsme s manželem proti.
Ostatně dcera je dospělá a má právo na vlastní život. Skutečně se pustili do hledání příhodného podnájmu. To samozřejmě nějakou dobu trvalo, ale po čase si malý byt skutečně pronajali.
Přišlo překvapení
A tady už přišel první problém. Martin na kauci a první nájem neměl, takže celou částku zaplatila dcera. Martin se snažil hájit tím, že měl zrovna vydání, protože jeho otec má invalidní důchod a sestra nevydělává a on jim pomáhá.
Sice mě to zaskočilo, ale pro nešťastné osudy máme pochopení. A věřili jsme, že se později na financování domácnosti bude podílet víc. Navíc Jana byla šťastná a zdálo se, že jim jinak vztah bez problémů klape. Po čase se mi ale svěřila s pochybnostmi:
„Víš, mami, Martin mi málo přispívá a já nevím, jak si mu mám říci o více peněz,“ špitla. Za měsíc už ale vypadala mnohem utrápeněji. „Co se děje?“ uhodila jsem na ni.
Rozpovídala se tedy opatrně o tom, že úplně nevychází s penězi, protože platí celý nájem a většinou i chod domácnosti. „Martin nic nepřispívá?“ rozčílila jsem se. Dozvěděla jsem se, že se Martin pořád vymlouvá na to, že musí podporovat svoji rodinu. Bohužel to nebyla jen planá výmluva.
Trochu jsem ho prověřila
Nechtěla jsem, aby moje dcera přišla o všechny úspory, tak jsem se o celou věc začala víc zajímat. Trochu jsem zapátrala a zjistila, že Martinova sestra si zvykla, že ji bratr živí a ona si sedí doma a nepracuje.
Proč jí ale Martin dobrovolně dává peníze na živobytí, to jsem nechápala. Ukázalo se, že se po matčině smrti o sestru staral, protože otec měl zdravotní potíže a podle Martina měl vlastních starostí dost.
Bohužel nám začínalo být jasné, že Martin si zodpovědnost až moc připustil k tělu, a od sestry se teď nedokáže odpoutat a také jí nedokáže nic odepřít. Dává jí vše, nač jen pomyslí, a sám má hluboko do kapsy.
Už nám začínalo být jasné, že se mezi nimi nic nezměnilo, ani když se odstěhoval a začal žít svůj vlastní život.
Nechtěl se odpoutat
Když jsme to s dcerou probírali, ani jeden z nás nedokázal pochopit, proč sestře už dávno neřekl, aby šla pracovat nebo se o sebe začala starat. Proč ji podporuje v její zahálce? Když už naší Janě došla trpělivost, na Marina uhodila:
„Proč si nemůže sestra najít zaměstnání, když potřebuje tolik věcí a tahá z tebe peníze?“ Martinova reakce byla stejně tak nečekaná jako rychlá. Jindy mírný muž se rozzuřil:
„Moje sestra má spoustu problémů, a navíc se chystá studovat!“ Na to ovšem neměla dcera co říci. Bylo jasné, že vztah Martina k jeho sestře není vůbec objektivní, a hlavně že na něm určitě ani jeden nehodlají nic měnit.
Přišel rozchod
Jana si musela přiznat, že ona není tou, které by dal Martin přednost. Nadhodila rozchod a on beze slova odporu souhlasil. Vypověděla tedy byt a vrátila se opět k nám domů.
Jsem na ni pyšná, že dokázala ukončit vztah bez budoucnosti, i když denně vidím, jak se trápí.
Milena K. (55), Příbram