S Evou jsem se seznámila na střední škole. Byla na rozdíl ode mě spíše plachá a zakřiknutá. Já proháněla kluky, zatímco ona stála spíš stranou.

Byla jsem opravdu divočejší, ale to se změnilo, když jsem potkala Mirka. Nejenže to byl opravdový krasavec, ale byl i inteligentní a sportoval. Zkrátka dokázal mě dokonale pobláznit.

Snesl dokonce, když jsem občas vzala na rande i Evu, protože i on se jí snažil dohodit nějakého svého kamaráda. Netrvalo dlouho a Mirek mě požádal o ruku.

Naši trochu brblali: „Není to nějak moc brzy?“ Ale já jsem byla přesvědčená, že je to ten pravý, a Evu jsem si vzala za svědka.

Milovala jsem život v luxusu

Dařilo se nám opravdu dobře. Mirek si dodělal vysokou školu a postupně se vypracoval. Jakmile se u nás ve městě otevřela nová soukromá firma zaměřená na export do zahraničí, nastoupil tam. Stoupal po kariérním žebříčku poměrně rychle.

Jeho práce obnášela i dlouhé cesty do zahraničí, kdy jsem sice zůstávala sama doma, ale vynahrazovala jsem si to nákupy, chodila na kosmetiku, ke kadeřnici, zkrátka jsem si užívala.

Nesmím však zapomenout na to, že jsem všude s sebou brala i Evu, která zůstávala kamarádkou, přestože jí se tolik nedařilo. Našla si práci na jednom z úřadů u nás ve městě. Žádné terno, ale na přežití to bylo.

Já jsem jí vypomáhala jak finančně, tak i jinak. Stále smutně uvažovala: „Proč mě nikdo nechce?“ Sice to nikdy nebyla bůhví jaká kráska, ale někoho by si jistě našla, nebýt té její stydlivosti.

Toužil po dítěti

Do našeho luxusního života patřily i luxusní dovolené v exotických zemích a další výhody lidí, co mají peníze. Ovšem Mirek se mi jednoho dne svěřil, že touží po dítěti. Přiznám se, že jsem se v duchu trochu vyděsila.

Nechtělo se mi měnit zaběhnutý způsob života. Sice bych dál žila v luxusu, ale dobře jsem od kamarádek, které již byly matkami, věděla, jak je mateřská náročná. A jak náročné je starat se o dítě.

Zdálo se mi, že jsem ještě moc mladá na to, abych si přestala užívat. Ale v průběhu měsíce a pak dalšího jsem začala mít jisté podezření. To se potvrdilo, byla jsem v jiném stavu. Co teď? Mirek byl tou dobou zase v zahraničí a já se radila s Evičkou.

„Co mám dělat? Na dítě ještě nejsem připravená, vůbec ne!“ Eva sice oponovala tím, že věk už na to mám, ale já se nedala přesvědčit. „Evi, já si to nechám vzít.“ Musela mi přísahat, že to do smrti nikomu neřekne. Já sama jsem se nesvěřila ani svojí mámě.

Jak jsem řekla, tak jsem udělala, ale byla to moje životní chyba. Došlo ke komplikacím a já se zanedlouho dozvěděla, že děti už mít nikdy nemůžu. Tehdy jsem to ještě nebrala tragicky. Ostatně o mém tajemství nevěděl vůbec nikdo. Jen Eva…

Všeho jsem litovala

Jenomže Mirek děti opravdu chtěl a začal být trochu nervózní, že nemohu otěhotnět. Marně jsem mu vysvětlovala s hraným smíchem, že musí být taky někdy doma, protože děti nenosí čáp. Nechal se vyšetřit a ukázalo se, že je v naprostém pořádku.

Naléhal na mě, proto jsem mu jednoho dne řekla, že jsem byla také u lékaře a že děti mít nemůžu. Tečka. Vypadalo to, že se s tím můj manžel smířil. Roky plynuly, my žili jako dřív, jen já časem začala hořce litovat.

Můj život mi už začal připadat prázdný, jakkoliv luxusu přibývalo. Poslouchala jsem příběhy o dětech svých kamarádek, a představovala si, že jsem mohla být také na jejich místě.

Tajemství neudržela

Padesátka se přiblížila. Já i Mirek jsme stejný ročník, oslava byla velká, nechyběly ani děti našich společných známých a mě přepadala zvláštní tesknota. Věděla jsem ostatně, že Mirek to má podobně, jen kvůli mně to nechce dávat najevo.

Další léta plynula, já si našla práci, abych stále jen neseděla doma, u Mirka ve firmě. Přesněji řečeno mi tu práci dohodil právě on. Nemusím asi připomínat, že celá ta léta jsem poslouchala Eviny stesky a podporovala ji, jak jen to bylo možné…

Až přišel osudný den!

Seděli jsme s Mirkem a s Evou u nás na terase. Něco už se vypilo a místo toho, abychom se rozveselili, na všechny padla smutná nálada. A Mirek pronesl něco v tom smyslu, jak je smutné, že jsem nikdy nemohla mít děti, že by tu snad bylo veseleji.

Eva se probrala z letargie: „Jak to, že nikdy nemohla? Vždyť už to přiznej, že jsi prodělala interrupci!“ Mirek na ni hleděl s vytřeštěnýma očima. Pak se obrátil ke mně. Nic už jsem nezapírala:

„Je to už strašně dávno a moc mě to mrzí, byl jsi tehdy na služební cestě…“ Co dodat? Ano, udělala jsem tehdy chybu, ale zrada mojí kamarádky mě nikdy nepřestane mrzet.

Měla ostatně dohru. Mirek na mě úplně přestal mluvit a zanedlouho jsme se rozvedli. S Evou jsem se přestala stýkat a nechci o ní ani nic vědět. Zůstala jsem sama díky své pohodlnosti i zradě kamarádky!

Marie T. (58), Brno