Pracovala jsem jako barmanka, k nám do podniku chodil mladík, který se mi líbil, ale byl zadaný.
Přicházel s děvčetem. Ne že bych z toho měla radost, ale co jsem mohla dělat? Usmívala jsem se na oba. Ona mi usměvavá nepřipadala. Byla zamračená a nesympatická, neuměla ani poděkovat. On se na ni díval jako na svatý obrázek.
Seděl na baru
Jednoho dne přišel sám a chodil sám i dál. Vypadal zoufale. Ukázalo se, že dívka má jiného. Na nic jsem se ho raději neptala. Sedával u baru a vypadal čím dál hůř. Občas na mě promluvil, někdy už tak opilý, že mu ani nebylo rozumět.
Tvrdil, že ta dívka byla jeho životní láska, že měli velké plány, chtěli mít velkou rodinu, a teď, když ho opustila, už ho nebaví žít.
Byla jsem bezradná
Snažila jsem se mu to rozmlouvat, ale zjevně mě neposlouchal. Dívat se, jak se ten hezký mladý muž ničí, pro mě bylo těžké. Navíc jsem si vyčítala, že s tím nedokážu nic udělat.
Dokonce jsem se ptala kamaráda, který pracoval ve zdravotnictví, jak s lidmi, kteří jsou závislí na alkoholu, zacházet. Příliš mě neuklidnil. Nechal si vylíčit, v jakém je Luboš stavu, a jen si povzdechl. „Zapomeň na něj,“ řekl mi. „Ten je závislý. Buďto se půjde léčit, anebo je ztracený a prožije život jako absolutní troska.“
Všechno bylo marné
Nevěděla jsem, co mám dělat. Uchylovala jsem se k zoufalým činům. Jednou jsem Lubošovi například odmítla nalít. Vyhrožoval mi, že si půjde stěžovat mému nadřízenému, ale to nakonec neudělal. Vyřešil to jinak: týden se v baru neukázal.
Zjistila jsem, že jednoduše pije o ulici dál. A přiznala jsem sama sobě, že jsem zamilovaná až po uši. A že buďto Luboše zachráním, anebo už zůstanu navěky sama a stane se ze mě nešťastná, zahořklá stará panna.
Léčení zavrhl
Luboš už zase pravidelně docházel k nám do baru, a tak jsem do něj začala hučet, aby se šel léčit. Bylo to naivní, dnes už to samozřejmě vím.
Nejdřív se mi vysmál, pak vážně tvrdil, že o tom začíná přemýšlet, později dodal, že o tom sice přemýšlel, ale došel k závěru, že by byl šílený, kdyby se dobrovolně vydal do pekla protialkoholní léčebny. Jeho bejvalka se mezitím provdala a brzy nato otěhotněla. To Lubošovi k optimismu rovněž nepomohlo.
Dopis vše zachránil
Jednoho večera, když jsem byla sama doma, jsem vytáhla dopisní papír a obálku a napsala Lubošovi dopis. Vylíčila jsem, co k němu cítím a jak se trápím. Myslela jsem si, že je to úplně zbytečné. K mému úžasu nebylo. Luboš přišel do baru střízlivý a s kytkou.
Moje vyznání ho vyléčilo, i když je to možná neuvěřitelné. Od té doby jsme spolu. Už přes třicet let.
Miroslava A. (56), České Budějovice