S manželem jsme na chatě trávili víkendy a vždy jsem se tam cítila příjemně. Dokud jsem jednoho dne nespatřila v kůlně záhadné červené světlo.

Naše chatka stála na pěkném místě nedaleko lesa. Já i manžel Petr jsme ji považovali za odpočinkový ráj. Jezdili jsme na ni pravidelně. Práce kolem chaty bylo spousta, ale nám to nevadilo. Naopak. Petr rád něco kutil a já zase trávila hodně času na zahradě.

Součástí pozemku byla i větší kůlna, kam jsme ukládali nejrůznější nářadí a další věci. Právě tam jsem jednoho dne zažila situaci, kterou jsem dlouho nemohla dostat z hlavy.

Z rohu kůlny

Léto bylo v plném proudu, já se skoro celý den věnovala skalce, popíjela čaj a užívala si slunečného počasí. Už se pomalu smrákalo, a tak jsem se rozhodla, že si půjdu dát něco k večeři. Popadla jsem nářadí a zamířila ke kůlně, abych ho uklidila.

Otevřela jsem dveře, vešla dovnitř, když se náhle na druhé straně rozzářilo podivné červené světlo. Vycházelo z pravého rohu kůlny, přičemž střídavě nabývalo a ubíralo na intenzitě. Docela jsem se bála a neodvažovala jsem se podívat blíž.

Rychle jsem utekla

Nehnula jsem se z místa a zírala na světlo, když se zničehonic zabouchly dveře. To už jsem nevydržela a běžela do chaty pro Petra. Vyprávěla jsem mu, co jsem viděla. Sebral se a vyrazili jsme do kůlny spolu. Když jsme tam ale přišli, světlo bylo pryč.

Kůlna byla prázdná, nic nezářilo. Petr se na mě potutelně usmíval. „Asi se ti jen něco zdálo,“ podotkl. Připadala jsem si jako blázen, jenže já si to opravdu nevymyslela.

Smutná zpráva

Moc klidně jsem tu noc nespala. Pořád mi vrtalo hlavou, co jsem vlastně viděla. Ráno pak přišel další šok.

Šla jsem nakoupit do místních potravin a od lidí ze vsi jsem se dozvěděla, že včera k večeru náhle zemřela naše sousedka, která měla dům asi sto metrů od naší chaty a se kterou jsme se často navštěvovali. Prý dostala infarkt a ani přivolaná záchranná služba jí už nedokázala pomoci.

Potřebovala jsem čas

Nevím, jestli její smrt nějakým způsobem souvisela se záhadným světlem, ale já se z toho celá rozklepala. Vzalo mě to natolik, že jsem nějaký čas na chatu nejezdila. Manžel mě sice přemlouval, abychom jeli, jenže já zkrátka nemohla. Nešlo to!

Potřebovala jsem se psychicky srovnat, což se mi po pár týdnech nakonec podařilo. Když jsem se pak na chatě po odmlce objevila, vše bylo v normálu. Po světlu v kůlně ani památky. Od té příhody uběhlo už několik let.

Musím se přiznat, že v těžkých chvílích jsem dokonce zvažovala, že bych chatu prodala, ale nakonec jsem od toho upustila. Bylo to správné rozhodnutí! Jezdíme tam s Petrem při každé příležitosti a je to skvělé. Co se mi tehdy zjevilo za úkaz, se už nespíš nikdy nedozvím.

Dana N. (54), Děčín