Už několik let žiji většinu času sama, jen občas za mnou přijedou moji synové. A právě, když jsou u mě, slyším v noci hlasy.
Můj manžel Václav zemřel před více než deseti lety. Od té doby jsem sama. Žiji i nadále v našem bytě. Nedokázala jsem ho po smrti manžela opustit. Nikdy se tam nedělo nic zvláštního. To až poslední dobou.
Hlasy z obýváku
Celé to začalo loni na jaře. Dostala jsem ošklivou chřipku, která mě na několik dní donutila zůstat v posteli. Měla jsem vysoké horečky a byla jsem ráda, že se zvládnu vůbec napít. A právě během mého stonání jsem v noci zaslechla hlasy. Vycházely z obýváku.
Znělo to, jako kdyby někdo nahlas něco předčítal. Byla jsem pro samou horečku lehce zmatená, takže jsem jen těžko rozpoznala, co dotyčný říká. V tom okamžiku jsem přesvědčovala sama sebe, že jen blouzním.
Ty hlasy jsem slyšela vždy jen v noci a pouze při své nemoci. Sotva jsem se uzdravila, hlasy odezněly.
Povědomá melodie
Nikomu jsem se s tím nesvěřila. Sama jsem nevěděla, jestli to byl sen, nebo jen blouznění z horečky. Velmi rychle jsem na to celé zapomněla. V létě za mnou přijeli kluci ze světa. Jen na pár dní a já se jich nemohla dočkat.
Jenže jako na potvoru jsem dostala angínu. Místo toho, abych klukům pekla buchty, skončila jsem v posteli se zábalem na krku. Už druhou noc jsem zase slyšela hlasy. Měla jsem za to, že to jsou kluci a něco si povídají.
Když jsem se však do hlasů blíže zaposlouchala, došlo mi, že je to zpěv. Melodie mi byla povědomá, jen jsem nechápala, kdo v mém bytě zpívá. Než abych to řešila, snažila jsem se raději usnout.
Zpěv slyšeli i synové
Když jsme se ráno se syny potkali u snídaně, Marek se hned zeptal na noc. „Mami, co sis to v noci zpívala? Máš problémy se spaním?“ zajímal se. „Já ale nezpívala,“ odvětila jsem. „My tě slyšeli,“ reagoval druhý syn.
„Já vám říkám, že jsem nezpívala. Sama jsem to slyšela, ale já jsem to nebyla,“ tvrdila jsem zarytě. Kluci se na sebe významně podívali a podle mě si mysleli, že mi přeskakuje. Dál jsme to neřešili. Ale mně už to celé začínalo vrtat hlavou.
Zase marod
Když synové odletěli, byla jsem zase sama. Schválně jsem čekala, co v noci uslyším. Ale už nikdo nezpíval. Celé mi to nedávalo smysl. Uběhl nějaký čas a přišla zima.
To měl přiletět jen Marek. Už jsem se musela smát, protože jsem zase onemocněla. „To mi snad někdo dělá naschvál,“ stěžovala jsem si. A společně s nemocí se vrátil i noční zpěv.
Mám v bytě ducha?
Aby mi syn uvěřil, že to nedělám já, musel si ke mně v noci lehnout. Leželi jsme vedle sebe a čekali, co bude. Během několika málo minut se bytem opět rozezněl zpěv. Určitě nevycházel od sousedů.
Marek mi konečně uvěřil, že to nejsem já. Záhadu jsme ale nevyřešili. Těch teorií je hned několik. Nejvíc pravděpodobná je, že mám v bytě ducha, který si za svého života rád zpíval.
Radka V. (68), Poděbrady
