Ta kaplička mě vždycky přitahovala. Netušila jsem ale, jak moc mi učaruje, a že najednou začnu slyšet podivné hlasy, které mě budou zvát k sobě.
Romantické údolí Modlivý důl se táhne pískovcovými skalami nedaleko Nového Boru. Je to tajemné poutní místo, o jehož původu se vypráví různé pověsti. Jedno léto jsme se s manželem rozhodli, že si sem uděláme výlet. Najednou jsem několik kroků před kaplí cosi zaslechla.
Jako by si něco špital dav lidí…„Slyšíš to taky?“ otočila jsem se na manžela. „Co myslíš?“ zeptal se překvapeně. Vydala jsem se směrem, odkud jsem šepot slyšela. Vycházel z kaple. Současnost zmizela a já se cítila jako v transu.
Omámená
Z veliké dáli jsem slyšela manžela, jak na mě volá. Ani jsem se neotočila. Došla jsem ke kapli, a když jsem chtěla vejít, manžel mě doběhl. „Ty mě neslyšíš, že na tebe volám?“ Když se mi podíval do tváře, lekl se. „Co to máš s očima?“ zeptal se vyděšeně.
Musel se mnou zatřást, abych se vzpamatovala. Vydali jsme se zpátky k autu. Ještě naposledy jsem se otočila a zaslechla, jak mi cizí hlas šeptá: „Musíš se vrátit, budeme tě čekat.“ Manžel mě musel odtáhnout vší silou pryč.
Najedli jsme se v restauraci a já usnula na pokoji jako dřevo. Manžel vyrazil na procházku po okolí sám. Probudila jsem se před půlnocí. Znovu jsem uslyšela ty hlasy. Volaly mě k sobě a říkaly mi sestro.
Táhlo mě to
Hnána jakousi vyšší mocí jsem vstala, oblékla se – zatímco manžel spal jako dřevo, protože si dal nějaké panáčky s místními štamgasty – a vydala jsem se ke kapli. Hlasy zněly velmi naléhavě. Strach jsem neměla. Stála jsem před kaplí a necítila ani zimu, ani déšť, prostě nic. Pak jsem uviděla mlžnou postavu.
Gestem mi ukazovala, abych ji následovala. Udělala jsem krok, a v tu chvíli jsem se skácela. Cítila jsem, jak ze mě stoupá moje duše a vznáší se směrem ke kapli. A pak? Tma! Probral mě manžel, který se mnou třásl. Když se probudil a zjistil, že nejsem vedle něj, vydal se mě hledat.
Ležela jsem na zemi u vchodu do kaple. Dodnes nevím, co se vlastně dělo. Jestli to, co se mi stalo, bylo dobré, nebo zlé. Už nikdy jsem nic podobného nezažila. Jen mě někdy popadne zvláštní smutek po těch duších, mezi které jsem možná někdy patřila.
Alžběta (59), Zlín
