Můj tchán byl vždycky divný, nikdy jsem s ním nenašla společnou řeč. Ale dokud žila tchyně, dalo se to přejít, ona totiž byla jakousi tmelitelkou vztahů. Pak ale bohužel zemřela.
Po její smrti to začalo být s tchánem ještě horší. Už tu nebyl nikdo, kdo by tlumil jeho nálady a výstřelky. Stal se z něj žlučovitý dědek, s nikým se nesnese a my to odnášíme asi nejvíc. Tchyni jsem měla ráda, byla to milá, usměvavá a vždy dobře naladěná žena.
Nikdy si nepostěžovala, brala život s humorem a nadhledem. To pěkné si uměla užít, nad špatným mávala rukou s tím, že to přejde a bude líp. Zato její manžel je pravý opak. Nikdy se s námi nebavil normálně. Vždycky byl mrzout, pesimista, který na všem viděl jen to špatné a nic ho nebavilo.
Svými náladami a řečmi dokázal otrávit každého, kromě své ženy. Však toho taky zneužíval a vyléval si na ní svou zlost. Ona se přes jeho nálady přenášela s lehkostí, asi jak byla po celý život v manželství zvyklá. Často jsem si říkala, že snad musí mít svatozář. Několikrát jsem se jí ptala, jak tohle vůbec může snášet.
Vždy s úsměvem pokrčila rameny a řekla něco v tom smyslu, že nebyl vždycky takový, že je dobré si pamatovat to hezké a že by si na někoho jiného než na toho svého bručouna zvykat nechtěla. Musela ho opravdu moc milovat, i když to nechápu.
Choval se ještě hůř
Jenže před pár lety tchyně vážně onemocněla, a ačkoli bojovala statečně, nakonec před dvěma roky zemřela. Ještě v nemocnici nám říkala, že její největší starostí je, co bude s jejím manželem, který si sám v životě sám uvařil maximálně čaj. Kladla nám na srdce, že se o něj musíme postarat, až ona tu nebude.
My jí to samozřejmě slíbili, koneckonců je to naprosto normální a přirozené na osamělého člena rodiny dohlédnout a pomoct mu, s čím bude potřebovat. Její obavy, že by jinak umřel hlady a ve špíně, jsme tehdy nebrali doslova. Tchán byl sice od manželky zvyklý na veškerý servis, ale pro nás byl dospělý a svéprávný.
Jenže jsme se spletli. Tchán se po pohřbu, který jsme mimochodem zařizovali my, začal chovat hrozně. Přikládali jsme to smutku ze ztráty manželky. Ačkoli to nikdy nedal moc najevo, svou ženu měl opravdu rád, a když zůstal sám, nesl to velmi těžce. Navíc kvůli své povaze neměl a nemá kamarády, byl fixovaný jen na ni.
Marná snaha
Snažili jsme se tchána s manželem povzbuzovat, jak jen to šlo. Mirek je jedináček, takže všechno je jen na nás. Prvních pár měsíců po pohřbu jsme se snažili, aby tchán zůstával co nejméně sám, skoro denně jsme za ním zašli buď oba, nebo jeden z nás.
O víkendu, když přijížděl náš syn Luděk, který studuje mimo naše město, za ním chodil on a snažil se ho vytáhnout ven. Naše snahy ale nikam nevedly. Tchán buď seděl v křesle a mlčel, nebo nám něco vyčítal a nadával. Nakonec se ho Mirek na rovinu zeptal, jestli za ním vůbec máme chodit, jestli nechcce být nějaký čas sám.
Že bychom byli rádi, aby ho naše přítomnost těšila, ne ještě víc deprimovala. Tchán neřekl nic, a když jsme pak celý týden nepřišli, v neděli večer nám zavolal a zahrnul nás výčitkami, že ho necháváme samotného. V návštěvách jsme pokračovali, ale nic se nezměnilo. Buď mlčel, nebo nadával.
Všechno dělám špatně
Postupně fyzicky i psychicky chátral a k nepoznání se změnil i jeho byt. Ukázalo se, že opravdu není schopný si uvařit, vyprat, ani poklidit. Nikdy to dělat nemusel, vždy se starala jeho žena, v době její nemoci já.
Ale teď už se s tím muselo něco udělat – oba chodíme do práce, a i když si na tchána najdeme čas, není možné trávit ho jen tím, že budeme likvidovat horu špinavého nádobí. Kdykoli se pustím do mytí, mám za zády vzteklého tchána, který mi jen nadává a vykládá, co a jak dělám špatně.
Aby si sám umyl aspoň hrnek od snídaně, ho ani nenapadne. Začínám ho podezřívat, že si našel nový smysl života v šikanování Mirka a mě, tedy především mě. Manžel už chodí k tchánovi spíš z povinnosti, přinese mu noviny, pivo, posedí s ním u zapnuté televize, ale v podstatě si spolu moc neřeknou.
Když k němu dorazím já, jen uklízím nebo vařím, řeším složenky a podobně. Ale ať udělám cokoli, je to špatně. Moje jídlo se nedá jíst, když zařídím dovoz jídla domů, jsem za línou, chci si prý jen zjednodušit práci a to samé bylo, když jsme mu navrhovali, že mu seženeme paní na úklid. Přece si do bytu nepustí cizí ženskou!
Vyprané prádlo divně smrdí, navíc mu vždycky někam zašantročím brýle nebo noviny, prostě za všechno můžu já. I za to, že za ním vnuk málo chodí. Jenže když Luděk po měsíci na koleji přijede domů, nechceme ho nutit, aby trávil čas s nerudným dědou, místo toho, aby zašel za kamarády nebo se učil.
Nevím, jak dál
Snažím se být tolerantní, ale už toho začínám mít tak akorát. Chápu, že je tchán nešťastný a že tohle je jeho způsob, jak se nezhroutit a nebrečet před námi. Byl ostatně takový celou dobu, co ho znám.
Na druhou stranu si ale říkám, že nemá právo chovat se k nám takovým způsobem, není přece naší povinností všechny jeho nálady donekonečna snášet. Bohužel Mirek mi v tomhle moc nepomáhá. Jsem přesvědčená, že už zcela rezignoval. Maximálně mi vždycky řekne, ať si z tchánových řečí nic nedělám.
Ale tohle já prostě nedovedu. Nečekám vděk, stačilo by mi jen trochu slušnější jednání. Když jsem se to ale pokusila tchánovi říct, odbyl mě tím, že on se nás přece o nic neprosí. A je mu prý jasné, že všechno děláme jen proto, abychom, až on umře, urvali tu trochu peněz, co po něm zdědíme.
To už bylo vážně moc, na to jsem neměla co říct. A tak vše pokračuje dál. Nejvíc se ale bojím, že tchán časem přestane být soběstačný a my si ho budeme muset nastěhovat k sobě.
Anna (55), severní Morava
