Tu nabídku jsem přijala ráda. Potřebovala jsem se zotavit po dlouhé nemoci a příroda by mi určitě udělala dobře. Jenže jsem nepočítala s duchem.
Když mě opustil manžel kvůli mladší milence, žila jsem delší čas osaměle. Naštěstí mě často navštěvovala dcera Irena i se svým manželem Jakubem. Nepřipadala jsem si tak opuštěně. Jenže pak jsem dlouhodobě onemocněla, a tak mi dcera nabídla, že mě odvezou na jejich chatu, kde mohu nějaký čas bydlet.
Osamělý opilec?
Irena s manželem mě odvezli na chatu v sobotu večer a zůstali tam se mnou do neděle. Měla jsem s sebou mobil a chata byla dobře zásobena vším. Nacházela se na kraji lesa, nedaleko cesty. O kus dál byl rybník. Když dcera s manželem odjeli, necítila jsem se nijak smutně.
Před spaním jsem si chvíli četla. Nechala jsem pootevřené okno, aby do místnosti proudil čerstvý vzduch. Usnula jsem, ale za chvíli jsem se probudila. Naprosto zřetelně jsem slyšela, jak si venku někdo zpívá. Byla to nějaká smutná stará písnička.
Mužský hlas se nejprve přibližoval a pak vzdaloval, podle toho, jak šel dotyčný po cestě kolem chaty. Uklidňovala jsem se, že to je nejspíš nějaký osamělý opilec, vracející se z hospody, a že mi nic nehrozí. Dlouho mi ovšem trvalo, než jsem znovu dokázala usnout.
Druhý den už mi ta příhoda nepřipadala tak strašidelná. Zjistila jsem však jinou nemilou věc – a sice, že signál pro mobilní telefon vypadává. Bylo mi trochu úzko při pomyšlení, že kdyby se něco stalo, nedovolala bych se. To jsem ale netušila, co mě čeká následující noc…
Bledý obličej v okně
V tu samou hodinu jako noc předtím se ozval zpěv zvenku znovu. Tentokrát jsem slyšela i kroky, mířící k chatě. Zněly podivně, jako když někdo kráčí v mokrých botách. Málem jsem pak omdlela, když jsem za oknem zahlédla mužskou tvář. Vůbec jsem nevěděla, co mám dělat – na osamělé chatě a s neznámým chlapem jako hora venku.
Hodně jsem si oddechla, když se ty kroky začaly vzdalovat. Vyhlédnout ven jsem se ještě dlouho neodvážila. Druhý den přijela Irena s Jakubem. Nejprve se mi nechtělo o nočním zážitku vyprávět, ale nakonec jsem se osmělila a ty dvě noční příhody jim popsala.
Byl to snad duch?
Už z první Jakubovy reakce mi bylo jasné, že ho moje vyprávění nepřekvapuje. Podíval se na mě a pak mi začal vyprávět historku, kterou zde jeho dědeček před lety zažil a o které slyšel, když byl ještě malý chlapec. Kdysi, ještě dávno před válkou, se v nedalekém rybníku utopil muž, který se vracel pozdě v noci domů z práce.
Od té doby se zjevuje každému novému člověku, který se v blízkosti rybníka objeví. Zeti samotnému se však nikdy nic takového nepřihodilo. Na jednu stranu jsem byla ráda, že mi to uvěřili, na druhou stranu jsem se ale ještě víc bála následující noci. Ten zážitek se ale už nikdy znovu neopakoval.
Na chatě jsem strávila ještě dva měsíce a zpěv ani kroky ani tvář za oknem se už nikdy neobjevily. Od toho zážitku uplynulo už deset let, ale občas si na něj vzpomenu, když na tu chatu za dcerou přijedu a hlídám tam své vnuky.
Jarmila (63), Ostrava
