S nadpřirozenými silami se nesetkáváme denně. Aby se objevily, musí k tomu být nějaký důvod. Nám se tajemná postava zjevila proto, aby odhalila dávnou loupež.
S mým současným manželem Lubošem jsme se potkali před pětatřiceti lety na jednom jarmarku. Už tehdy to byl cílevědomý, ambiciózní muž plný plánů. Vždy toužil po tom mít vlastní podnik. A to se mu nakonec i splnilo.
Procestovali jsme republiku
Již řadu let vede malou řemeslnickou firmu, která se zaměřuje na stavební úpravy rekreačních objektů. Jeho práce je spojena s mnoha cestami po všech koutech naší republiky. Když naše děti vyrostly a postupně opustily rodinné hnízdo, tak jsem občas jezdila s ním a poznávala tak nová místa.
Chata na kraji lesa
Před čtyřmi lety dostal manžel velkou zakázku na rekonstrukci luxusní chaty jednoho podnikatele. Vyžadovalo si to několikatýdenní práci, takže na té chatě často i přespával. Já jsem tam za ním přijela hned na druhý víkend. Chata ležela na celkem osamělém místě na kraji lesa. Po mém příjezdu zadal Luboš úkoly svým zaměstnancům a pak jsme spolu vyrazili na procházku po okolí.
Courání kolem rybníka
Asi kilometr od chaty se rozkládal menší rybník. V teplém počasí to lákalo ke koupání, ale tahle vodní plocha byla k danému účelu nevhodná. Rybník byl dost zarostlý a nelákal k tomu, aby do kalné vody člověk vstoupil. Chvíli jsme tam s Lubošem poseděli v trávě. Povídali jsme si o všem možném, když se mi najednou zdálo, že jsem zahlédla v rákosí na druhé straně nějaký pohyb.
Vidiny to určitě nebyly!
Moje první domněnka byla, že tam nejspíš plavou kachny, jenže pak se nad hladinou krátce vynořilo něco, co se podobalo lidské hlavě a ruce. Celá vyděšená jsem vstala a říkala jsem o tom Lubošovi, ten mi ale nechtěl věřit. Obešli jsme pak rybník kolem dokola, ale nic dalšího podezřelého už jsem nespatřila. Byla jsem ale stoprocentně přesvědčená o tom, že se mi to nezdálo.
Byl to vodník?
Tak dlouho jsem přesvědčovala manžela, že jsem skutečně viděla na hladině rybníka lidskou hlavu, až se tam se mnou zanedlouho vypravil znovu. A tentokrát to zjevení spatřil na vlastní oči i Luboš. Bylo to na tom samém místě. Strnule hleděl na místo, kde se znovu vynořila hlava, a s vážnou tváří mi řekl, že jsme asi viděli vodníka.
Chtěli jsme zjistit víc
Někdo jiný by se těm slovům nejspíš vysmál, jenže my jsme s manželem měli shodný zážitek. Ačkoliv jsem se trochu bála, následovala jsem Luboše k druhému břehu, kde se ten pravděpodobný vodník, nebo přízrak, či co to bylo, vynořil.
Bankovky plavaly na hladině
Když jsme tam došli, tak jsme na hladině spatřili jinou podivnou věc. Plaval tam svazek bankovek. Pomyslela jsem si, že je to možná past, aby mohl přízrak stáhnout případného zvědavce či chamtivce pod hladinu. V tomhle smyslu jsem také manžela varovala. Ten si však nedal říct. Sundal si boty a kalhoty a vkročil do rybníka.
Z vody vytáhl balíček
S napětím jsem sledovala, co se bude dít dál. Když už byl manžel skoro u plovoucích peněz, náhle zmizely pod hladinu. Vylekalo mě to, tak jsem rychle zavolala na Luboše, ať se vrátí zpátky. On se ale zastavil a pravou rukou šátral pod hladinou. A když ji opět vyndal z vody, držel v ruce nějaký balíček. Pak se otočil a rychle zamířil ke břehu.
Krabička plná šperků
Oba dva jsme byli samozřejmě zvědaví, co je uvnitř. Ve vodotěsném obalu se nacházela menší zapečetěná plechová krabice. Nebylo snadné ji otevřít. Všechny naše pokusy na místě byly marné, takže jsme ji nakonec museli vzít domů a použít na to nářadí. Když se nám to konečně podařilo, vykřikla jsem překvapením. Uvnitř se skrývaly nejrůznější šperky.
Loupež v muzeu
Vypadaly dost starodávně, ale krabice byla spíš současná. S Lubošem jsme se shodli, že jde o nějaký vzácný poklad, a považovali jsme za samozřejmé, že ho poctivě odevzdáme. Hned následující den jsme vše zanesli na místní policejní stanici.
Po nějaké době vyšlo najevo, že se jednalo o část loupeže z jednoho nedalekého muzea, kterou si v rybníku zřejmě zloději schovali na pozdější vyzvednutí. Možná už krabici nenašli, protože od loupeže uplynulo více než šest let.
Nic nadpřirozeného jsme už neviděli
O vodním přízraku jsme se samozřejmě místním mužům zákona nezmínili, ale s manželem jsme dospěli k závěru, že pokud v tom rybníku opravdu žije nadpřirozená bytost, má smysl pro spravedlnost.
Asi ne každý strážce vodní hladiny musí být nutně zlé stvoření, které sbírá lidské „dušičky“. U rybníka jsme pak byli s manželem ještě několikrát, než dokončil práci na té chatě, avšak nic tajuplného už jsme nikdy víc nespatřili. Účel, pro který se nám bytost zjevila, byl nejspíš naplněn.
Leona B. (61), jižní Čechy
