Na koncertě kapely, která hrávala v našem okolí, jsem nikdy nechtěla chybět. Ale nebyla to hlavně muzika, co mě k nim poutalo. Hlavu mi zamotal její pohledný kytarista.

Už když jsem chodila na střední školu, hrávala u nás v okolí kapela složená ze čtyř mladých kluků. Byla to taková ta typická amatérská parta, která byla jistotou na každé zábavě v kulturáku i na letním parketu.

A všechny holky, včetně mě, z nich byly dočista paf. Musely být na každém koncertě, a tam tajně doufaly, že si jich některý z nich všimne.

Domácí vězení

Bylo mi sedmnáct let a v té době jsem považovala za zázrak, když se mi podařilo přemluvit rodiče, aby mě večer pustili z domu. Možná proto, že jsem byla jedináček, se o mě starali až s úzkostlivou péčí.

Ihned po škole jsem vždy musela domů, a na to, abych lezla po stromech nebo chodila k rybníku, jako ostatní děti, jsem mohla rovnou zapomenout.

„Mohlo by se ti něco stát,“ říkala maminka, nezávisle na tom, kolik mi bylo let. Když mi bylo osm, byla pro mě tahle její věta jako zákon. Od patnácti let už jsem ji ignorovala, jak jsem jen mohla. Nedokázala jsem pochopit, proč všichni ostatní můžou všechno a já nic.

Přišla jsem si často jako zavřená v domácím vězení a nemohla jsem se dočkat toho, až si jednoho dne budu moct dělat, co se mi zachce. Rodiče nakonec pochopili, že se svými věčnými zákazy nic nezmohou. A tak jsem šla na svou první zábavu.

Konala se u nás v sokolovně a byli tam snad všichni mí vrstevníci z blízkého i vzdáleného okolí.

„Tak takhle to vypadá, když vám rodiče popustí uzdu,“ říkala jsem si při pohledu na své spolužáky, kteří se už tak brzy po začátku akce potáceli opilí. Zakrátko začala hrát kapela. Ta, na kterou se těšily všechny přítomné slečny.

Byla jsem na jejich koncertě poprvé, ale v tu ránu mi bylo jasné, proč mají kluci z kapely u děvčat takový úspěch.

Nejenže hráli opravdu dobře, ale všichni také dobře vypadali. Zvlášť z jejich kytaristy a hlavního zpěváka jsem nemohla spustit oči. Holky říkaly, že se jmenuje Šimon, a že právě na něj si dělá zálusk snad každá z nich. O tom jsem nepochybovala.

Už jen to, že hraje na kytaru a zpívá, ho v dívčích očích vystřelovalo do astronomických výšin, a on byl ještě k tomu, opravdu pohledný kluk.

A rychle domů

Po koncertě jsem chvátala domů, abych stihla večerku, kterou mi rodiče nařídili. Nechtěla jsem je zklamat, když už mě konečně pustili ven, ale mrzelo mě, že nemohu jít s ostatními holkami, které se rozhodly pozvat kapelu na panáka.

„Všechno ti budu zítra vyprávět,“ řekla mi kamarádka Lenka a spěchala se co nejrychleji protlačit davem až ke svému idolu.

Další den se u mě zastavila, aby mi všechno z uplynulého večera vyklopila hezky zatepla. Zdá se, že jsem přišla o hodně. Kamarádkám se podařilo pozvat na panáky celou kapelu, a Lenka si dokonce povídala se Šimonem. Záviděla jsem jí jako malé dítě.

Okamžitě jsme se shodly, že na dalším koncertě chybět nemůžeme. Konal se za pár týdnů v nedalekém městě, kam jsme vyrazili vlakem. Musím říct, že zdejší zábava byla ještě divočejší než ta, kterou jsem zažila u nás.

Už během druhé písničky na Šimona odněkud z davu přilétla podprsenka a než dohráli poslední skladbu, měl jich kolem sebe slušnou zásobu. Něco takového jsem ještě neviděla a bylo mi stydno za všechny ty slečny, které do téhle sbírky přispěly.

Od hlavy až k patě

Jakmile koncert skončil, opět se všechny fanynky, včetně mých kamarádek, snažily prodrat co nejblíž, aby si s muzikanty mohly popovídat. Na tohle já jsem nebyla.

I když se mi Šimon líbil, odmítala jsem se před ním tlačit v davu a předhánět se, kdo ho první pozve na zelenou. „Jdu se projít,“ řekla jsem kamarádkám a odešla ven.

Obešla jsem náměstí, překročila dva spící opilce a nabídla jsem kapesník slečně, která bůhvíproč plakala na schodech před sokolovnou. Nejraději bych jela domů, a tak jsem chtěla jít dovnitř a poprosit holky, abychom odjely dřívějším vlakem.

Nejdříve jsem se ale musela protlačit davem, který se shlukl před vchodem do sokolovny.

Už jsem byla skoro uvnitř, když v tom jsem za zády uslyšela něčí „Pozor,“ a v tu ránu mi na hlavě přistál kelímek s jakousi tekutinou. Byla jsem od hlavy až k patě zlitá pivem. „Kterej pitomec?!“ napadlo mě, zatímco jsem se vzpamatovávala z toho šoku.

Na odpověď jsem nemusela dlouho čekat, viník se vzápětí přihlásil sám a začal se mi omlouvat. „…strčili do mě, nechtěl jsem tě polít…,“ dušoval se hlas za mými zády. Chtěla jsem mu vynadat, když jsem se ale otočila, nestačila jsem se divit.

Přede mnou stál Šimon. Idol každé svobodné dívky z okolí.

Takhle zblízka byl snad ještě hezčí. A já na něj beze slova zírala, jako kdybych ztratila hlas. To mlčení protrhl až on, když mi nabídl, že mi dá suché triko a koupí mi pití.

Odmítla jsem, místo toho jsem potřebovala na vzduch, z toho pivního odéru se mi začínalo dělat zle.

Šimon mě jako správný gentleman chtěl doprovodit, a tak jsme si společně obešli několik koleček okolo náměstí. Ještě několikrát se mi omluvil, mrzelo ho, jak moc jsem to schytala.

Tričko i sukně mi mezitím uschly, ale netušila jsem, jak doma vysvětlím, proč jsem cítit jako pivní sud.

Dlouho jsme si povídali a já jsem zjistila, že Šimon není jen kluk, co hraje na kytaru a láme dívčí srdce na potkání. V Praze studuje vysokou školu a je vlastně hrozně milý, chytrý a vtipný.

Čas s ním tak utíkal, že jsem málem zapomněla na vlak, který jsem musela stihnout.

Ač jsem nechtěla, musela jsem se rozloučit. „A přijdeš na další náš koncert? Rád bych tě viděl,“ řekl mi ještě na rozloučenou a já slíbila, že určitě nebudu chybět. Jak bych mohla?

Třeba i oknem…

Kamarádky už na mě čekaly celé nervózní na nádraží, když jsem jim popsala, co se stalo, nechtěly mi věřit. Bylo jasné, že tentokrát závidí ony mně. Nemohla jsem se dočkat, až Šimona zase uvidím, ale tentokrát jsem se u rodičů se zlou potázala.

Třetí zábava v jednom měsíci se jim zdála až moc a výslovně mi zakázali, abych na další koncert šla. S takovou ranou pod pás jsem nepočítala. Prosila jsem, brečela i křičela.

Nedovedla jsem si představit, že nikam nepojedu a byla jsem přesvědčená pro to udělat všechno.

Třeba i utéct oknem – pokoj jsem měla v přízemí, takže problém to nebyl. Věděla jsem, že z toho budu mít průšvih. Ale, která sedmnáctiletá, zamilovaná holka není ochotna pro lásku riskovat i průšvih.

Vyhrála jsem

Kamarádky jsem dohonila zrovna, když nastupovaly na nádraží do vlaku, naskočila jsem k nim na poslední chvíli. Když jsme dorazily, kapela už hrála a mě popadl strach, co když si mě Šimon nebude pamatovat. Zamával mi. Připadala jsem si, jako když jsem vyhrála v loterii.

Doma u rodičů jsem sice měla průšvih nevídaných rozměrů, ale veškeré jejich spílání a zákazy, mi nevadily. Chodila jsem se Šimonem a to bylo to jediné, co mě zajímalo.

S ježděním na jejich koncerty jsem měla sice na chvíli utrum, ale vynahradili jsme si to jinak.

Pravidelně na mě čekal u školy, a když odjel do Prahy, psal mi i čtyři dopisy týdně. Dodnes je mám schované na památku, je v nich zachycen celý náš začátek. Písničky, které pro mě skládal, jeho nervy před zkouškami.

Když jsme se vzali a narodila se nám první dcera, jejich kapela se rozpadla, všichni už začínali rodinný život a na koncertování nebyl čas. Dodnes mi Šimon k narozeninám hraje mou oblíbenou písničku, ale koncertuje už jen pro naše rodinné publikum.

Irena (55), jižní Čechy