Láska a smutek dokážou někdy přivolat nečekaný zázrak. Když naše milovaná holčička opustila tento svět, nebyli jsme s manželem u ní.

Myslím, že to nejhorší, co může potkat každou matku a každého otce, je, když přijdou o své dítě, které moc milovali. Nám se to stalo už téměř před čtvrt stoletím, ale ta bolest je pořád stejná, i když jsme pak s Mojmírem měli ještě další dvě děti.

Sny se rozplynuly

O tom, že je Nikolka vážně nemocná, jsme se dozvěděli, když jí byly čtyři roky. Byla to pro nás s manželem těžká rána – náš svět se točil jen kolem ní. Už od chvíle, kdy se dcerka narodila, jsem občas přemýšlela, jaký prožije život a jaká ji čeká budoucnost.

Nemohli jsme dělat vůbec nic

V těch nejodvážnějších snech jsem se viděla, jak se s manželem účastníme její promoce, potom si najde hodného partnera a my uspořádáme velkou svatbu. Všechny tyto sny najednou byly v ohrožení a připadaly mi nesmyslné.

Naše Nikolka měla vážné onemocnění tvorby krve a prognóza doktorů zněla jasně: budeme bojovat, ale šance nejsou příliš vysoké. Dala bych bývala všechno, abych dcerku mohla zachránit nebo jí jakkoliv pomoci.

Můj manžel by bez váhání obětoval svůj život za její. Tohle všechno však byla jen marná a nesmyslná přání. Nebylo v našich silách, abychom naší dcerušce jakkoli pomohli.

Věděla, co přijde

Dcerku, která nyní trávila více času v nemocnici než doma, jsme se snažili uklidňovat a říkali jsme jí, že se brzy uzdraví. Malé děti jsou ale vnímavější než my dospělí a nenechají se tak snadno obelhat.

Nikolka byla velmi inteligentní a já jako matka jasně cítila, že dcerka o svém stavu ví nebo přinejmenším, že tuší, že je to s ní špatné. Nejvíce mě šokovalo, když jednou řekla, že už brzy půjde do nebíčka.

V její přítomnosti jsem jí to vymlouvala, říkala jsem jí, že Bůh si k sobě bere staré lidi, ale na chodbě nemocnice jsem se pak hlasitě rozbrečela.

Čekání na nejhorší

Nikolky stav se stále zhoršoval a my jsme se s manželem připravovali na nejhorší. Smířit se s tím nedalo, ale rozum věděl, že konec se blíží. Snažili jsme se u dcerky trávit co nejvíce času.

Měla kolem sebe své nejmilejší hračky, rozmazlovali jsme ji tak, jak bylo v rámci těchto smutných okolností možné. Pak už byla většinu času na přístrojích a pod vlivem tišících léků. Někdy nás ani nepoznávala nebo se chovala netečně. Nikdy už neproliji tolik slz jako tehdy.

Zemřela sama

Chtěla jsem být u Nikolky v jejím posledním okamžiku, držet ji za ruku a hladit po tvářičce. Přáli jsme si to s Mojmírem oba. Okolnosti ale bohužel zapracovaly proti nám.

V tu noc, kdy naše dcerka vydechla naposledy, byl manžel na služební cestě a já jsem ležela doma se začínající angínou, takže jsem do nemocnice v tomto stavu jít nemohla.

Upadla jsem do depresí

Ačkoliv jsme věděli, co přijde, náš smutek se nedal s ničím srovnat. Navíc jsme si oba vyčítali, že jsme se s Nikolkou nemohli nerozloučit. Měla jsem z toho deprese a ani Mojmír neměl tolik síly, aby mě dokázal utěšit.

Musela jsem brát dokonce i uklidňující léky a prášky na spaní, tak zlé to se mnou bylo.

Žila jsem vzpomínkami

Pohřeb naší dcerky byl malý, uzavřený a soukromý. Její popel jsme vysypali na jejím nejoblíbenějším místě, kam jsme všichni společně chodili na procházky.

Chodila jsem pak na to místo denně a v mysli jsem si vybavovala všechny ty krásné a radostné chvíle, které jsme tam zažívali. Bylo to vlastně to jediné, čeho jsem po pohřbu dcerky byla schopná.

Páté narozeniny

Dny a týdny se vlekly jako v tom nejtěžším snu. Když už jsem se začala trošku vzpamatovávat, přišel den Nikolčiných narozenin. Bylo by jí bývalo pět let. S Mojmírem jsme je oslavili tak, jako by dcerka žila.

Dali jsme jí „dárek“, panenku, upekli dort a ozdobili ho pěti svíčkami. Té noci se pak stal zázrak.

Vrátila se jako anděl

Vzbudili jsme se po půlnoci a zjistili, že z obývacího pokoje vychází silné bílé světlo. Mojí první myšlenkou bylo, že hoří, ale pak mě manžel vzal za ruku a šli jsme se podívat, co se děje. Když jsme přišli do pokoje, zůstali jsme oba stát v němém úžasu.

Uprostřed toho světla stála Nikolka. Vypadala jako anděl.

Nebyl to jen sen!

S manželem jsme tam stáli a bez hnutí sledovali, jak se na nás usmívá. Pak promluvila. Řekla, že nám děkuje za všechno, co jsme pro ni kdy udělali, a že nemáme být smutní, protože se nám narodí další děti.

Trvalo to snad dvě nebo tři minuty, ale nikdy na tu chvíli nezapomenu. Lidem jsme o tom neříkali, beztak by si mysleli, že si vymýšlíme, ale já a manžel víme a budeme vědět navždy, že se to skutečně stalo a že to nebyl jen pouhý sen.

Do života se nám vrátila radost

Po tomto neskutečném zážitku jsme s manželem postupně přestali žít pouze minulostí a vzpomínkami a začali jsme hledět i do budoucnosti. Za pár let se nám narodila dcera Adélka a pak ještě syn Lukáš.

Do našeho domu se tak opět vrátila radost a smích. Dodnes však na naši Nikolku s láskou vzpomínáme a nikdy na ni nezapomeneme.

Irena P. (55), střední Čechy