Když jsem byla ještě v pubertě, věřila jsem, že láska si člověka najde sama. Nenapadlo by mě, že mě přehlédne.

Jak je to možné? Vždyť každý zažije lásku. Je to přece to nejpřirozenější, co lidé cítí. Já se odmala dívala na starší ženy v našem městě, jak vedou za ruku své muže, jak spolu nakupují nebo sedí večer na lavičce před domem.

Byla jsem přesvědčená, že jednou budu mít něco podobného také. Vždyť to má každý. Jenže roky ubíhaly a mně se štěstí vždycky vyhnulo jen o kousek.

Žádná láska

Poprvé jsem se opravdu zamilovala ve třiadvaceti. Pracoval tehdy s mým otcem v dílně a pokaždé, když přišel k nám domů, jsem měla pocit, že se mi zastaví dech. Smál se na mě, ptal se, jak se mám, občas mi přinesl čokoládu.

Celé měsíce jsem žila v představě, že mezi námi něco je. Pak mě jednou požádal, jestli bych mu nepomohla vybrat prsten pro jeho snoubenku.

Pamatuji si, jak jsem ten večer seděla v pokoji potmě a poprvé pochopila, jak moc může člověka bolet něco, co vlastně nikdy nezačalo. Pak přišli další muži. Jeden chtěl jen někoho, kdo mu vypere a uvaří. Druhý neustále hledal jiné.

A jeden se mnou zůstával jen tehdy, když se cítil sám. Nikdo z nich mě nikdy nemiloval tak, jak jsem si celý život přála být milovaná.

Někomu to není souzené

Nejhorší byly svatby kamarádek. Seděla jsem v kostele, usmívala se nuceně a poslouchala sliby o společném životě. Vždycky jsem pak přišla domů, do tichého bytu a dlouho nemohla usnout. Přemýšlela jsem, proč to ostatní ženy mají tak samozřejmě a proč já ne.

Časem se mě lidé přestali ptát, proč jsem sama. Jako by si zvykli, že k tomu prostě patřím. „Teta Jarmila nikdy neměla štěstí na chlapy,“ říkali s úsměvem, jako by šlo o drobnost. Jenže ona to nebyla drobnost. Byla to bolest, která se zvětšovala.

Občas vidím staré manželské páry. Někdy se pohádají, někdy se smějí, ale pořád mají jeden druhého. Já nemám nikoho. Nikdy jsem nezažila, jaké to je usnout někomu na rameni. Proč? Proč já? To jsem si nezasloužila.

Jarmila R. (75), Opava