Vždycky jsem si myslela, že my ženy držíme spolu, protože rozumíme nuancím života, které muži nikdy nedokážou pochopit.
Byla jsem naivní, když jsem si myslela, že kamarádce může člověk bezmezně důvěřovat. S Alenou jsme se znaly už od gymnázia. Prošly jsme spolu prvními láskami, porody, krizemi v manželství i odchodem dětí z domova.
Říkala jsem jí úplně všechno. Byla to moje vrba, moje druhé já. Nebo jsem si to alespoň pětatřicet let myslela. Pak ale přišla chvíle, kdy jsem zjistila, že všechno je úplně jinak.
Ukázala mi, že ty nejhorší podrazy nepřicházejí od nepřátel, ale od lidí, kterým svěříte klíče od bytu i od vlastní duše.
Důvěra? Past!
Všechno začalo ve chvíli, kdy se naše firma dostala do problémů a já se začala bát o práci. Alena pracovala v konkurenční agentuře na vedoucí pozici. Jednoho večera jsme seděly u vínka a já se jí svěřila se svými obavami.
Vyprávěla jsem jí i o novém projektu, na kterém jsem pracovala a na kterém mi opravdu záleželo. Potřebovala jsem radu a trochu podpory. Místo toho jsem jí nevědomky dala do ruky zbraň, kterou proti mně později bez mrknutí oka použila.
Okradla mě
O dva týdny později si mě zavolali vedoucí firmy. Byli vzteky bez sebe. Konkurenční agentura právě představila projekt téměř totožný s tím naším. A co bylo nejhorší, obsahoval i detaily, které jsem znala jen já. V tu chvíli mi to došlo.
Alena mě jednoduše prodala. Využila moje slabosti i důvěry, aby si pomohla v práci a zavděčila se svým nadřízeným. Když jsem jí později volala, telefon nezvedla. Až druhý den mi přišla krátká zpráva: „Je to byznys, Jano. Neměla jsi být tak důvěřivá.“
Seděla jsem tehdy v kuchyni a úplně se mi třásly ruce. Nedokázala jsem pochopit, že něco takového udělala právě ona. Jenže tím to neskončilo. Alena moc dobře věděla, že s manželem po odchodu dětí procházíme zvláštním obdobím.
Znala každou naši hádku i všechny moje nejistoty. A právě tyhle věci začala nenápadně šířit mezi společnými známými. Udělala ze mě psychicky nevyrovnanou ženskou, která nezvládá práci ani vlastní manželství.
Zrada nezná hranic
Byla to promyšlená hra. Když ze mě udělala „tu hysterickou“, nikdo už neřešil, že mi ukradla pracovní nápady. Nejvíc mě ale zasáhlo něco jiného. Začala psát mému muži zprávy.
Tvrdila mu, že to se mnou musí být těžké, a nabízela mu podporu, kdyby si prý potřeboval s někým promluvit. Naštěstí můj muž její hru rychle prokoukl. Jednou mi dokonce podal telefon a jen nevěřícně řekl: „Ta ženská se úplně zbláznila.“
Přesto mě ten pocit naprosto paralyzoval. Člověk, kterého milujete skoro jako sestru, vás najednou začne systematicky ničit. Dnes už s Alenou nejsem v kontaktu. Trvalo mi skoro rok, než jsem se z té hrůzy konečně nějak vzpamatovala.
Životní lekce
Nakonec jsem změnila práci a přišla i o pár společných přátel, kteří uvěřili jejím lžím. Největší oporou mi byl můj muž a dodnes jsem mu za to nesmírně vděčná. Celá zkušenost mě naučila jedno: ženy dokážou být v krutosti neuvěřitelně vynalézavé.
Muž vás podvede nebo vám v hádce řekne něco ošklivého. Ale žena, která vás dobře zná? Ta ví, kam udeřit, aby to bolelo nejvíc.
Simona S. (52), Ostrava
