Vždycky mi přišlo trapné, když si starší muž našel mladší ženu. Dívala jsem se s despektem na to, jak pánové v letech obskakují svoje mladé micinky, běhají kolem nich jako nějací mladíčci a snaží se jim splnit každé přání, jen aby je ty holčičky neopustily.
Můj manžel, se kterým jsem žila víc jak dvacet let, se choval úplně stejně.
I když nám oběma bylo už přes čtyřicet a měli jsme odrostlé děti, jakmile se v jeho blízkosti objevila nějaká mladá dvacítka, z usedlého čtyřicátníka, který tráví svůj volný čas před televizí s nataženýma nohama v papučích na stole, se najednou stal lev salonu.
Sledovala jsem to s jistou lítostí, kterou jsem v té chvíli ke svému muži pociťovala, a říkala si, co by sobě samotnému asi řekl, kdyby se viděl, jak je trapný.
A hlavně co by asi řekla ta obletovaná slečinka, kdyby viděla jeho, jak pochrupuje na kanapi ve svém oblíbeném kostkovaném domácím svetříku, z nosu mu lezou chlupy a když to na něj ve spánku přijde, občas si i prdne.
Kouzlo zralého muže by jistě rázem vzalo za své a slečny by se tomu mému chudáčkovi jistě vysmály, jako jsem se mu smála v duchu já.
Nejlepší na tom bylo, že když už se nějaká mladá slečna uvolila a začala s mým mužem také flirtovat, on nabyl mylného dojmu, že je mu také dvacet a může si dovolit chovat se jako kluk, který má celý život teprve před sebou.
Jeho děti najednou přestaly být jeho dětmi, jakoby nikdy ani žádné neměl, a já? Mě pasoval rovnou do role své maminky, která nemá nic jiného za úkol, než mu uvařit, aby byl plný síly, a prát bílé košile, aby v nich mohl oslňovat své potenciální milenky.
Brala jsem jeho chování s rezervou, neboť jsem si byla dobře vědoma toho, že i kdyby se mu náhodou poštěstilo a na chvíli si zašpásoval někde jinde, stejně se vždycky vrátí poslušně domů, protože při jeho charakteru a především příjmech by si žádnou mladou slečnu dlouho vydržovat nedokázal.
Domácnost jsem táhla především já a to nejen co se týkalo úklidu, ale i finančně. Takže mi vlastně mohlo být úplně jedno, jestli mě můj muž opustí nebo ne.
Možná by to pro mne byla jistá úleva, ale brala jsem naše manželství jako více méně šťastné a bezproblémové. Děti jsme vychovali, na dovolenou jsme jezdili, nouzí jsme netrpěli ani se nehádali. Co víc si přát víc.
A pak se to stalo. Do našeho domu se nastěhoval nový soused. Takový hezký mladý kluk, mohlo mu být kolem třiceti let, takže byl vlastně jen o deset let mladší než já. Dělilo nás od sebe pouhých deset let!
Jenomže k tomu jsem musela přičíst ještě své dvě děti a životní zkušenosti, které jsem já díky nim měla a on coby svobodný muž nikoli.
I když jsem tedy byla starší jen o oněch pouhých deset let, někdy jsem si připadala jako padesátiletá ženská, unavená, vyždímaná, bez kapky energie, která má zbytek sil akorát na to, aby tomu svému uvařila teplou večeři, a pak naskládala nádobí do myčky a nechala ji za sebe pracovat.
Jenomže jak se ukázalo, ten třicetiletý mladík, na kterého mě vlastně upozornil můj vlastní manžel, když řekl:
„Viděla jsi už toho nafintěného hezouna, co bydlí pod námi?!“ mě tak vůbec neviděl. Když mi začal nadbíhat, nejdřív jsem si myslela, že si ze mě, ze staré dámy, dělá legraci. Vždyť on byl tak hezký, mladý, sympatický!
Mohl mít každou slečnu, na kterou si jen ukázal. Proč by mě zájem o starou čtyřicetiletou bábu jako jsem já? Ano, přesně tak jsem se viděla. Jako stará bába, která má celý život už dávno za sebou. A tak jsem ho prostě jen ignorovala.
Čím víc jsem svému novému sousedovi dávala najevo svůj nezájem, tím víc jako bych ho k sobě přitahovala. Zvonil u našich dveří, když právě manžel nebyl doma, a žádal mě jednou o sůl, podruhé o cukr.
„Tady to krásně voní! Jistě pečete něco dobrého!“ natahoval ve dveřích a mně to nedalo a pozvala jsem ho dál. Sedl si k jídelnímu stolu a konečně se trochu rozpovídal.
Svěřil se mi, že jeho maminka zemřela, když mu bylo třináct let a od té doby ho vychovával jenom otec.
A já tenkrát pochopila, že tento stále ještě chlapec vůbec netouží po mladých holkách, kterým nedokáže být opravdovým mužem, neboť se jím nikdy uvězněn ve své dětskosti nestlal, ale že hledá takovou partnerku, která by mu jistým způsobem nahradila i to, co mu v mládí chybělo nejvíc.
Jeho maminku. Objala jsem ho tenkrát, sevřela jej ve své náruči, pochovala jako malého chlapce a on mi vyznal svou lásku.
Zamilovali jsme se do sebe oba, protože jsme si mohli dát vzájemně, co jsme každý z nás nejvíc potřebovali. Já jemu až mateřskou lásku a on mě pocit, že stále ještě nejsem k zahození. Do roka se nám narodil náš syn a doufám, že přijde i holčička.
Můj nový manžel, který je o pouhých deset let mladší než já, se po mém boku učí být opravdovým mužem, aby tomu naučil i našeho syna. Milujeme se a já už vím, že roky nic neznamenají. Důležité je, aby jeden dokázal dát tomu druhému, co nejvíc potřebuje. Lásku.
Lucie, 45 let, ČR
