Tento příběh se stal, když jsem ještě chodila na školu. V našem městečku se objevil záhadný kluk. Kamarádka si myslela, že s ním zažije romantické dobrodružství. Nakonec prožila noc plnou hrůzy…
Byly prázdniny a my jsme s holkami seděly na lavičce pod vrbou. Probíraly jsme zážitky ze sobotní zábavy. Hvězdou vyprávění byla Jana, protože na zábavě sbalila nejhezčího kluka. Nikdo ho neznal.
Měl světlou, téměř průsvitnou pleť, delší tmavé vlasy a oči černé jako nejtemnější hřích. Celý večer se točil kolem Jany. Teď jsme ji s Danou dychtivě zpovídaly, ale moc jsme se toho nedozvěděly.
Sama Jana věděla jen to, že je mu kolem dvaceti, jmenuje se Ivan a dělá průvodce na zámku. Pak nám rychle dala košem, protože spěchala na rande s Ivanem.
Světýlko v lese
S Danou jsme vyrazily do hospody na limču. Nějak jsme se zapovídaly, takže jsem domů vyrazila až kolem desáté večer. Šla jsem temnou ulicí, když jsem ze tmy najednou uslyšela tiché vzlykání. Když se zvuk ozval podruhé, dodala jsem si odvahy a šla za ním.
Za hustým keřem jsem sotva rozeznávala, že se tam cosi hýbe. Když jsem se sklonila, nevěřícně jsem vytřeštila oči. Schoulená do klubíčka tam seděla Jana v potrhaných šatech. Celou třesoucí jsem ji odvedla k nám domů.
Proklouzly jsme do pokojíku v podkroví jako myšky. „Co se ti stalo?“ zeptala jsem se. Celou cestu Jana neřekla ani slovo. V očích měla děs a celá se třásla, ale začala vyprávět. „Když jsem došla na kraj lesa, Ivan tam ještě nebyl.
Napadlo mě, jestli se neschoval na posedu, u kterého jsme měli sraz, tak jsem vyšplhala nahoru a začala se rozhlížet. V lese jsem uviděla malé světélko. Myslela jsem, že je to Ivan s baterkou a že si zkracuje cestu lesem.
Už jsem kousek od sebe slyšela praskání větviček, když najednou světlo zhaslo. Pak se ozval táhlý kovový zvuk, jako když se brousí dlouhý nůž. Najednou zvuk ustal, světlo se znovu blikavě rozsvítilo a začalo se přibližovat. Pak najednou zmizelo a bylo ticho.
V tu chvíli jsem zapomněla na Ivana. Slezla jsem z posedu a zamířila k okraji lesa. Náhle jsem měla pocit, že blízko mě někdo je. Přísahala bych, že jsem zaslechla chraptivé vydechnutí.
Pak někde ve tmě cvakl kov o kov a přede mnou se objevilo světlo a za ním nějaký nezřetelný obrys, který zašeptal moje jméno. Rozběhla jsem se, prodírala jsem se křovím, ale chraplavý dech mi byl v patách. Pak už si nic nepamatuji, jen to, jak jsi mě našla…“
Nikdo ho už neviděl
Když mi to Jana dovyprávěla, přejel mi po celém těle mráz a zaplavil mě takový nevysvětlitelný divný pocit. Když Jana usnula, vzala jsem tátův dalekohled a posadila jsem se k oknu. Začala jsem zkoumat kraj lesa.
Prostor mezi stromy se náhle ozářil a na zemi jsem spatřila ležící postavu. Měla bledou kůži a dlouhé černé vlasy. Od té noci Ivana nikdo neviděl. A když jsme se na něj ptaly na zámečku, tak u nich prý nikdy takový průvodce nebyl…
Hanka M. (67), Liberec
