V životě není nikdy nic jistého. Dnes už to moc dobře vím. A také to, že za některá nemilá překvapení si můžu sama.

Cítím v očích Dany to obrovské zděšení, i když se navenek opravdu moc snaží dělat, že ji nic nepřekvapuje. Vidíme se po dlouhých osmi letech a já chápu její šok, i když se tím cítím hrozně zasažená a ponížená. V duchu si říkám:

„I ty, Brute!“ Jenže se jí není co divit. Když jsme se naposledy viděli, před jejím odjezdem do zahraničí, byla jsem úplně jiný člověk. Měla jsem o třicet pět kilo méně, byla jsem veselá a plná života. A teď. To už dávno nejsem já. Je ze mě koule sádla, strhaná a zatrpklá ženská.

Krásné sny a velké plány

Jako malá holka jsem byla plná elánu. Bavilo mě učení a dost jsem sportovala. Byla jsem moc veselá a měla velké plány do života. Snila jsem o dobrodružných cestách a skvělé kariéře. Ale také o krásném romantickém chlapíkovi a o útulné domácnosti, plné dětí.

Moje sny mě držely nad vodou, protože jinak, bych se musela zbláznit. Doma jsme si totiž se sestrou zažívaly docela peklo.

Rodinná nepohoda

Moji rodiče se k sobě zřejmě vůbec nepasovali. Co si pamatuji, nedokázali se dohodnout téměř na ničem. Proto se neustále hádali. Hádky a křik vytvořily z našeho domova prosto nabitý napětím.

Jejich rozvod probíhal tak divoce, že jsme dokonce se sestrou skočily na nějaký čas v dětském domově. Když se vše uklidnilo, už nic nebylo, jako dřív.

Na školy zapomeň

Nejhorší pro mě bylo, že mi rodiče nedovolili jít studovat, i když si bych na to bývala měla. Vyučila jsem se jako cukrářka a začala pracovat. Bydlela jsem pořád u matky, ale bylo to s ní opravdu čím dál tím horší.

Když se nemohla hádat s otcem ani s mou sestrou, která už z domu odešla, vybíjela si své nálady na mě. Uvědomila jsem si, že musím pryč. Co nejdřív pryč.

Špatně už od začátku

Proto jsem také nezaváhala, když o mě projevil zájem Martin. Kluk, co rozvážel zboží do cukráren. Brzy jsme se vzali a já se konečně odtrhla od rodiny. Po roce se mi narodil chlapeček, který se bohužel nedožil ani roku.

S touto zátěží jsme s Martinem spolu už nedokázali žít a rozvedli jsme se. Říkala jsem si, že to všechno je vlastně trest za to, že jsem si svého muže brala hlavně kvůli tomu, abych se dostala z domu. A ne z velké lásky.

Oddychový čas

I když jsem bývala vždy tak trochu při těle, poslední útrapy mě připravily i o mé faldy. V té době jsem vypadala vážně k světu. Byl to paradox. Nastal pro mě takový oddychový čas. Věnovala jsem se jenom své práci a sobě.

Jednou k nám do cukrárny na dortíka přišla Dana. Byla v mém věky a hned jsme si padly do oka. Brzy z nás byly kamarádky a já zase začala žít. Vlastně teprve, konečně. Nějaké divadlo, kino, zájezd k moři.

A když jsem na jedné taneční zábavě poznala Petra, přišla i ta romantická láska. Po dvou letech známosti jsme měli svatbu. Samozřejmě, že na ní nechyběla moje skvělá kamarádka Dana. Šla mi totiž za svědka.

První šťastné roky

Do Petra jsem snila velice zamilovaná. Byl rozvedený, stejně jako já. On měl ale malou holčičku, kterou jsme mívali každý druhý víkend. Byla moc roztomilá a já si představovala, jak jednou bude u nás doma plno dalších dětí, mých a Petrových.

Už jsem zase snila s hlavou v oblacích a byla jsem moc šťastná. S láskou jsem se starala o domácnost, o Petra i jeho dceru. Byly to krásný časy a já byla spokojená.

Štěstí nás opustilo

S Petrem jsme se snažili o miminko. Po dvou potratech jsem to už pomalu vzdala. Pak se ale stal zázrak a narodil se nám Filípek. Na poslední chvíli, už mi bylo hnedle čtyřicet. Konečně jsem měla celou vlastní rodinu a začala jsem se o ni svědomitě strat.

Už jsem měla pocit, že mě, nás nic neohrožuje. Byla to chyba. A k mé smůle zrovna tehdy se moje kamarádka Dana stěhovala na několik let do Kanady. Bohužel. Ona by mě byla včas zastavila.

Maličkostmi se nezabývám

Po čase jsem si sice začala všímat, že staré kalhoty a sukně už dávno nedopnu. Neustále jsem si musela kupovat nové, pohodlnější a volnější oblečení. No a co, říkala jsme si a dál doma svým dvěma mužským vyvářela samé dobroty.

A sama jsem se přitom vůbec nešidila. Všechno se zdálo být v pořádku. Proto jsem přehlížela i zdánlivě nevinné narážky mého muže na mé faldíky. Připadalo mi to dokonce roztomilé. Jemu ale zřejmě vůbec ne.

Šli spolu ruku v ruce

Když jsem Petra uviděla s tou vysokou, štíhlou blondýnou, jak se vedou po ulici za ruce, myslela jsem, že mám nějaké vidiny. To přece nemůže být pravda. Strčila jsem proto, tak jako pštros hlavu do písku, a na nic jsem se vůbec nezeptala.

Ale i bez velkého pátrání jsem se měla brzy dozvědět pravdu. Petr mi na rovinu řekl, že mě sice pořád má rád, ale prostě už ho vůbec nepřitahuju. Prý, abych se na sebe podívala, na tu horu sádla a dvojitý podbradek.

Prý se mi to snažil naznačit, ale já si jela podle svého. Sabinka je pro něj moc přitažlivá a on je zamilovaný. Chce žít s ní.

Jsem vážně zoufalá

Byla to velká rána pěstí. Bohužel musím říct, že má v mnoha věcech pravdu. Zůstala jsem sama se synem. A nevím, co bude dál. Sama sobě se hnusím. Snad mi aspoň Dana pomůže.

Iva M. (54), Opava