Domů     Láska neumírá
Láska neumírá
8 minut čtení

Stále ještě věřím, že láska kvete v každém věku. I když, jak slýchám, upřímný vztah mezi ženou a mužem je v dnešní době u vypočítavých mladých lidí spíše vzácností. Pro mě vždy byla a i nadále je láska synonymem elixíru životní svěžesti a radosti.

Jsem dokonce přesvědčena – a v praxi jsem si to i ověřila- že ten, kdo se zamiluje v pozdním věku, zaručeně omládne.

Tak například moje matka si musela vzít muže, kterého jí, jak tehdy bylo ještě v mnohých rodinách zvykem, domluvili její rodiče s rodiči jejího budoucího manžela – namísto toho, aby šla hrát divadlo, jak toužila.

Je pravdou, že otec byl bohatý, tudíž výhodná partie, ale jejich manželství nebylo nikdy příliš šťastné. Žili sice spolu, zdánlivě i celkem poklidně, ale já viděla, že oni žijí ne spolu, ale vedle sebe. Jako dva cizí lidé. A nebyl to jen můj dojem.

Přestože se o tom mezi námi, jejich dětmi, nikdy nemluvilo, zaslechla jsem to sem tam, když to uniklo z úst mým sestrám. Jediné, co je spojovalo, jsme byly my děti. Bylo nás pět. Pět holek. Možná se dá říci, že naštěstí pro mámu můj otec záhy zemřel.

Tak záhy, že já jako nejmladší z jeho dcer jsem si ho nepamatovala. Byla jsem tehdy ještě opravdu moc malá. Ale i potom, kdy už jsme byly bez otce, a máma na nás byla sama, se o otci nikdy nemluvilo špatně. Ze slušnosti, ze zvyku…

Nevím, ale máma mi nikdy neodpověděla přímo na přímou otázku o jejich vzájemném vztahu. Vždy mě jen slušně odbyla nějakou více méně frází o tom, že o mrtvých jen dobré, a že to byl můj otec a otce je třeba si vážit. Nic víc jsem se od ní ani od sester vlastně nikdy nedozvěděla.

Když jsme pak postupně dospěly, a jedna po druhé vylétly na všechny strany z hnízda, zůstala naše matka v rodinném domku sama. Najednou se jedinou její domácí starostí stalo starat se o zahradu. A také se o ní starala, jen co je pravda.

Ani jedna z nás nebyla zase tak nevděčná, abychom si na mámu nevzpomněly. Proto jsme ji po jedné se svými nápadníky, pak našimi muži a nakonec dětmi navštěvovaly celkem pravidelně a někdy se nás tam sešlo dokonce víc.

To když máma měla narozeniny nebo byly Vánoce. Ale proto, že máma osobně vlastně nikdy žádnou velkou lásku nepoznala, a i o těch malých mám své pochybnosti, neměla v sobě dost citů na rozdávání. Byla k nám v podstatě docela odměřená.

To se nezměnilo ani v době, kdy už jsme si žily každá po svém. Snad to bylo i příčinou, že jsme vlastně žádná doma nezůstaly. Jediné, na co matka zaníceně dbala, bylo, abychom měly vzdělání.

A to nám dala, my ho začaly používat a živit se tím, co jsme se naučily, a tím jakoby matka považovala svoji mateřskou roli za uzavřenou. Z naší strany byl přesto vztah k ní o poznání vřelejší.

Shodou okolností jsme zase postupně, jedna po druhé dospěly ve svých životech do takového stavu, že jsme mohly kterákoli vzít matku k sobě. A také jsme jí to nabídly. Možná víc ze vstřebané slušnosti než z lásky k ní, ale nabídly. Marně.

Neměla zájem bydlet u některé z nás. Nechtěla dokonce ani bydlet postupně u nás všech a těšit se tak s vnoučaty. Ne, o tohle ona zájem neměla. Myslím, že to ani nepotřebovala.

Byla ráda, že má tuhle etapu svého, pro ni nesporně zpackaného života za sebou a byla z toho smutná a uzavřená. Navíc, a v tom byl jistý a pochopitelný handicap nás všech, jsme se každá ocitly ve městě – ač jsme původně vyrostly na venkově.

A venkov a příroda, a tudíž i ta zahrada, byly asi jediné, co matku těšilo a kde jsem ji vídala alespoň trochu šťastnou. Měla ten svůj venkov raději než město. Měla tudíž i zdvořilostní argument k odmítání našich nabídek… a vlastně asi pravdivý.

Vzdor poněkud odtažitému vztahu k nám, s postupujícím časem jako by tál její chlad k jiným, pro nás vesměs cizím lidem. Matka, jak jsem se dozvídali, mnohem více než dřív přijímala návštěvy. Lidé k ní chodívali jen tak na přástky, jak tomu říkala.

Postupně se z nich vytvořil určitý okruh, snad jakási parta, a ti měli u ní dveře otevřené – dokonce o poznání srdečněji, než je otvírala nám. Ale budiž, dělalo-li jí to dobře, tak ať.

Mezi její stále častější a stále srdečněji vítané hosty začal patřit, k mému překvapení a mé radosti, jeden z nich, starší vdovec Jindřich. Jak jsem ho poznala, tak byl veselá kopa. Zvykl na naši matku a naše matka k údivu nás dcer na něj.

Došlo to tak daleko, že jí jednou při jejich sólo „přástkách“ navrhl: „Víte co, Vendulko,“ tak se matka jmenovala, „mně se tak moc líbíte, že si říkám, na co že jako čekáme. Věku nám stejně moc nezbývá, tak co kolem sebe chodit jako že nic.

Napadlo mě, že bych vám mohl pomoci s domácnosti, s barákem a se zahradou. Chlapská ruka by se vám mohla hodit, ne? Co tomu říkáte? Není to hloupý nápad, že ne? Zkuste to se mnou, horší už to být nemůže!“

A světe zboř se, matka na to přistoupila. Jak byla zvyklá, zprvu víceméně chladně, ale přece.

Jenže její chlad postupně roztával, když ti dva lidé na sklonku svého podzimu spolu začali jezdit na výlety – a co se dalo pochopit, ale ne tomu uvěřit, založili spolu i místní ochotnické divadlo.

Po čase hráli představení při místních událostech a občas i vyjeli na nějakou tu okresní přehlídku. Ne nevzali se, to ne, to v jejich věku ani nebylo třeba – ale ožili. On přestal truchlit nad svou nebožkou manželkou a matka očividně pookřála.

A nejen to, ona se přímo celá změnila. Najednou jí to začalo slušet měla plno elánu a my jsme mohli spatřit její smích. Dosud tichý domek se náhle proměnil v oázu radosti a pohody.

Na svou pomyslnou svatební cestu se ti dva vydali až do Itálie – k moři. Skromně, spartánsky, ale vydali. A moc se jim tam líbilo.

Po návratu měli oba najednou takový přetlak dojmů, že si o tom pořád dokola vyprávěli nejen spolu, ale i nám – a to ještě mnoho měsíců po návratu. Měli o čem.

Prožili tam totiž shodou okolností i malou – jak říkali – tsunami, kdy mocný dešťový příval zatopil jejich přímořské letovisko tak, že se tam pak všichni obyvatelé projížděli v uličkách na lodičkách jako v Benátkách, a zadarmo.

Smáli se tomu a dokonce zauvažovali, že by si tam nejraději koupili byteček a žili tam natrvalo po celý rok.Prostě matka se nám na stará kolena zamilovala a začala konečně, v cílové rovince svého životního maratónu, žít.

Svět a život je už ale takový, že nic není zadarmo. Chceš trošku štěstíčka, dobře, ale tak za něj zaplať. Bohužel to jejich štěstí trvalo jen pár let.

Pan Jindřich totiž poměrně náhle, těžce onemocněl a matka už ho jenom mohla doprovodit ke hrobu v naší rodné vísce.

Domnívali jsme se, že to bude matčin konec – že to neunese, že zchřadne a půjde za Jindřichem dřív, než se nadějeme. Avšak k našemu překvapení si sice svůj bol oplakala, ale jinak z ní prožitá láska na poslední chvíli sálala jak teplo ze stáložárných kamen.

Dokonce se zdálo, že jí nabila do budoucna, takže zářila dál, stejně jako za Jindřichovy přítomnosti. Stále na něj s láskou vzpomínala, mluvila o něm a dopustit na něj nedala:

„Jsem ráda, že jsme se s Jindřichem setkali,“ řekla mi jednou, „tvůj otec byl tak strašně studený… Viděl pořád jenom peníze a nic než peníze. No a co, vzal si je do hrobu? Nevzal. Nikdo si do hrobu nic nevezme. Bídu jsme, díky němu, pravda netřeli.

Všechny máte vzdělání, ale to by se tenkrát nějak zvládlo i bez peněz. K životu je třeba víc než jen ty zatracené peníze, k životu je třeba láska. A třebas i taková ta kamarádská….“

Zírala jsem celá překvapená, neboť na takovouhle otevřenost jsem u ní nebyla zvyklá a vlastně ani připravená. Nebyla jsem náhle mocna odpovědi. Ale ona ji snad ani nečekala. Vyslovila si své a byla zjevně ráda, že to vůbec dokázala vyslovit.

A pak už – až do konce svých dnů – nebyla nikdy tak uzavřená. Dokud mohla hrála divadlo, držela – abych tak řekla – svůj umělecký a kulturní salón u ní doma. A světe zboř se, začala si na stará kolena hrát i s vnoučaty.

Škoda že ta první už to vzhledem k svému věku nedocenila. Jen moje děti si jí ještě užily jako roztomilé babičky.

Dožila se vysokého věku a všech dvanáct vnoučat spolu s námi pěti dcerami jí zařídilo překrásný pohřeb. Ne takový, jaký je zvykem v dnešní době, bez obřadu, ale takový, jaký se dělal za jejích časů všem, které jsme měli opravdu rádi…

Marta (50), Vysočina

Předchozí článek
Další článek
Související články
4 minuty čtení
Naši rodinu poznamenala těžká nemoc i závislost. Kdybychom si nedokázali stát bok po boku, nevím, jak bychom ty zlé časy překonali. Naše rodina je velká a stmelená. Samozřejmě i u nás to občas zaskřípe. Jsme jako starý, dobře promazaný stroj, který pořád jede dál. Pospolitá rodina S manželem Josefem jsme se brali skoro před padesáti lety. Žijeme v malém městě na Vysočině, kde se všichni z
3 minuty čtení
Babičky už dnes nejsou, co bývaly. Jsou moderní, mají nejrůznější záliby, cestují, sportují. Ne každá skáče nadšením, když ji poprosíte o hlídání vnoučat. Všude se dočítám, že doba je moderní a panuje trend, že spousta babiček se již nepovažuje za babičky hlídací. Chtějí si užívat života. Dřív babičky nosily tepláky a zástěry, pekly koláče, dělaly marmelády a nezlobily se, když k nim mladí strč
3 minuty čtení
Zeťák myslel, že z naší dcery udělá ženu v domácnosti, že se vzdá své kariéry. Naše chytrá a ambiciózní Jitka se ale nedala. Musela si prosadit svou. Když si našla moje dcera Jitka ženatého přítele, navíc o deset let staršího, nebyli jsme s manželem z toho odvázaní. Štěstí našeho jediného dítěte nám bylo ale nade vše, tak jsme její rozhodnutí tolerovali. Ten její Ota se navíc brzy rozvedl, což
4 minuty čtení
Celý život jsem si myslela, že rodina je o lásce, podpoře a sdílení radostí. Teď díky snaše vím, že je to o zdravém jídelníčku a celoživotním odříkání. Poslední roky mi dávají zabrat. Moje snacha Lenka je sice milá žena, ale její posedlost zdravou výživou mě přivádí k šílenství. Nejvíc mi ale láme srdce, když vidím, jak svými striktními názory bere radost z dětství mému vnukovi Kubovi. Je mu pě
2 minuty čtení
Ne každému mladému se musí oslavy staršího člověka líbit, ale určitě by bylo slušností to alespoň předstírat. Partnerka mého vnuka to nezvládla. Lada se jmenovala, a už to jméno zavánělo povýšeností. Jak jsem ho uslyšela, zapracovala moje ženská intuice a vnitřní hlas mi řekl, že s touto dívkou náš Lukáš šťastný nebude. Ale všichni mi oponovali, že až ji poznám, změním názor. Je to milá, hezká
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
V nabídce je přes 1300 kabrioletů. Ideální čas na zážitek se staženou střechou
iluxus.cz
V nabídce je přes 1300 kabrioletů. Ideální čas na zážitek se staženou střechou
Na motoristickém portálu TipCars je aktuálně inzerováno rekordních 1 327 kabrioletů – nejvíce za poslední dva roky. V nabídce dominují benzinové vozy, které tvoří přibližně 85 % všech inzerátů. Naftov
Brad Pitt má strach, že mu uteče
nasehvezdy.cz
Brad Pitt má strach, že mu uteče
Tohle by asi nikdo nikdy u idola žen Brada Pitta (61) nehádal. Prý je strachy bez sebe, aby si po boku udržel svou o polovinu mladší přítelkyni Ines de Ramon (32). I on totiž stárne, a už dávno to ne
Pronajměte si futuristickou rezidenci od Erica Owena Mosse
epochalnisvet.cz
Pronajměte si futuristickou rezidenci od Erica Owena Mosse
Hledáte nové stylové bydlení? V nabídce je dům od architekta, jehož jméno rezonuje v učebnách Harvardu, Yale i na oceňovaných návrzích po celém světě. Eric Owen Moss, průkopník experimentální architektury, nabízí svůj osobní domov v Santa Monice k pronájmu. Za více než půl milionu měsíčně může být váš! Třípatrový dům nese název A+M House a je přesně tak
Svou lásku jsem téměř odehnala
skutecnepribehy.cz
Svou lásku jsem téměř odehnala
Organizovala jsem třídní sraz po 45 letech, na který přišel pohledný muž, kterého jsem nepoznala. Málem jsem ho vyhodila. V restauraci, kde jsme měli mít sraz, jsem zamluvila rezervaci salonku. Seděla jsem u stolu u dveří a inkasovala po příchozích určitou částku za objednané občerstvení. Někteří spolužačky a spolužáci tam už byli. Najednou nahlédl a začal se hrnout dovnitř podnapilý muž, který celou dobu seděl
Odhalen potenciál střevních bakterií odstraňovat z lidského těla věčné chemikálie
21stoleti.cz
Odhalen potenciál střevních bakterií odstraňovat z lidského těla věčné chemikálie
Jako věčné chemikálie jsou označovány chemické sloučeniny obsahující fluor, ze kterých je zhotovována řada vodě, mastnotě a skvrnám odolných výrobků, jako je nepřilnavé nádobí či oblečení do deště. Je
Moravský hrad Lukov: Ukrývá prastarý poklad?
epochanacestach.cz
Moravský hrad Lukov: Ukrývá prastarý poklad?
Jde o jednu z nejrozlehlejších zřícenin u nás. Hrad Lukov nedaleko Zlína však zaujme nejen svou velikostí, ale i množstvím tajemných příběhů, které se o něm tradují. V krásné přírodě jihozápadní části Hostýnských vrchů nedaleko Zlína se nachází zřícenina hradu, který si v minulosti zakusil mnohé. Tajemství obklopuje už jeho samotný vznik v první polovině 13. století. Není totiž
Historický skvost ve Středomoří
rezidenceonline.cz
Historický skvost ve Středomoří
Bývalá mallorská usedlost pochází ze 17. století a nachází se v jihozápadní části ostrova ve městě Andratx. Disponuje nádhernými pozemky s rozlohou 36 hektarů, které jsou porostlé palmami, cypřiši a piniemi a nabízí tak nespočet možností pro milovníky nevšedního bydlení. Rekonstrukce tradičního statku byla provedena tak, aby byl zachován historický vzhled a přitom dům splňoval nároky moderního
Temná kapitola českého uranu: Pekelné tábory v Jáchymově
epochaplus.cz
Temná kapitola českého uranu: Pekelné tábory v Jáchymově
Jáchymov, město v malebném Krušnohoří, dnes působí na první pohled idylicky. Historické domy lemující svažité náměstí a těžební věž tyčící se vedle kostela klamou tělem. Kdysi dávno to bylo druhé nejlidnatější město v Čechách, proslulé stříbrnými doly, které daly světu název „tolar“ a později „dolar“. Zdejší uranová ruda dokonce pomohla Marii Curie-Skłodowské objevit radium a
Chorvatsko: Místo, kde si každý najde svůj ráj
nejsemsama.cz
Chorvatsko: Místo, kde si každý najde svůj ráj
Chorvatsko je úžasné v tom, že nabízí nepřeberné množství možností. Na své si přijdou jak vyznavači slunění a lenošení u moře, tak milovníci výletů. Nádherné, průzračné moře, které vybízízí ke šnorchlování, skalnaté útesy, snové oblázkové pláže, na nichž je požitek relaxovat, ale i města plná památek i taveren, která na vás dýchnou pravou dovolenkovou atmosférou. Chorvatsko dokáže spolehlivě konkurovat i vzdáleným exotickým destinacím. Je zde
Pět tajemných otázek: Je Nan Madol prokletý a leží na dně Bermudského trojúhelníku ztracené město?
enigmaplus.cz
Pět tajemných otázek: Je Nan Madol prokletý a leží na dně Bermudského trojúhelníku ztracené město?
Co je pravdy na existenci Nefilim a vážně může ležet na dně nechvalně proslulého trojúhelníku torzo zapomenutého města? EnigmaPlus.cz hledá odpovědi! [gallery ids="155726,155727,155725"] Čeká v
100 dní císaře Napoleona: Let orla vystřídal střemhlavý pád
historyplus.cz
100 dní císaře Napoleona: Let orla vystřídal střemhlavý pád
Po vylodění na jihu Francie ho nikdo nevítá a na jeho adresu padne i nejedna výčitka. Napoleon se tím ale rozhodit nenechá. Během rychlého pochodu na Paříž se k němu přidávají stovky dobrovolníků, a hlavně nepřátelé nedokážou na excísařův překvapivý tah zareagovat! Po tragickém tažení do Ruska ve druhé polovině roku 1812 to jde s
Roláda s houbovou nádivkou
tisicereceptu.cz
Roláda s houbovou nádivkou
Zbyla vám v mrazáku spousta hub ještě z léta? Teď je můžete zužitkovat do šťavnaté rolády. Ingredience 1 celé kuře 5 plátků toastového chleba 2 stroužky česneku 200 g mražených hub 2 vejce