Domů     Láska neumírá
Láska neumírá
8 minut čtení

Stále ještě věřím, že láska kvete v každém věku. I když, jak slýchám, upřímný vztah mezi ženou a mužem je v dnešní době u vypočítavých mladých lidí spíše vzácností. Pro mě vždy byla a i nadále je láska synonymem elixíru životní svěžesti a radosti.

Jsem dokonce přesvědčena – a v praxi jsem si to i ověřila- že ten, kdo se zamiluje v pozdním věku, zaručeně omládne.

Tak například moje matka si musela vzít muže, kterého jí, jak tehdy bylo ještě v mnohých rodinách zvykem, domluvili její rodiče s rodiči jejího budoucího manžela – namísto toho, aby šla hrát divadlo, jak toužila.

Je pravdou, že otec byl bohatý, tudíž výhodná partie, ale jejich manželství nebylo nikdy příliš šťastné. Žili sice spolu, zdánlivě i celkem poklidně, ale já viděla, že oni žijí ne spolu, ale vedle sebe. Jako dva cizí lidé. A nebyl to jen můj dojem.

Přestože se o tom mezi námi, jejich dětmi, nikdy nemluvilo, zaslechla jsem to sem tam, když to uniklo z úst mým sestrám. Jediné, co je spojovalo, jsme byly my děti. Bylo nás pět. Pět holek. Možná se dá říci, že naštěstí pro mámu můj otec záhy zemřel.

Tak záhy, že já jako nejmladší z jeho dcer jsem si ho nepamatovala. Byla jsem tehdy ještě opravdu moc malá. Ale i potom, kdy už jsme byly bez otce, a máma na nás byla sama, se o otci nikdy nemluvilo špatně. Ze slušnosti, ze zvyku…

Nevím, ale máma mi nikdy neodpověděla přímo na přímou otázku o jejich vzájemném vztahu. Vždy mě jen slušně odbyla nějakou více méně frází o tom, že o mrtvých jen dobré, a že to byl můj otec a otce je třeba si vážit. Nic víc jsem se od ní ani od sester vlastně nikdy nedozvěděla.

Když jsme pak postupně dospěly, a jedna po druhé vylétly na všechny strany z hnízda, zůstala naše matka v rodinném domku sama. Najednou se jedinou její domácí starostí stalo starat se o zahradu. A také se o ní starala, jen co je pravda.

Ani jedna z nás nebyla zase tak nevděčná, abychom si na mámu nevzpomněly. Proto jsme ji po jedné se svými nápadníky, pak našimi muži a nakonec dětmi navštěvovaly celkem pravidelně a někdy se nás tam sešlo dokonce víc.

To když máma měla narozeniny nebo byly Vánoce. Ale proto, že máma osobně vlastně nikdy žádnou velkou lásku nepoznala, a i o těch malých mám své pochybnosti, neměla v sobě dost citů na rozdávání. Byla k nám v podstatě docela odměřená.

To se nezměnilo ani v době, kdy už jsme si žily každá po svém. Snad to bylo i příčinou, že jsme vlastně žádná doma nezůstaly. Jediné, na co matka zaníceně dbala, bylo, abychom měly vzdělání.

A to nám dala, my ho začaly používat a živit se tím, co jsme se naučily, a tím jakoby matka považovala svoji mateřskou roli za uzavřenou. Z naší strany byl přesto vztah k ní o poznání vřelejší.

Shodou okolností jsme zase postupně, jedna po druhé dospěly ve svých životech do takového stavu, že jsme mohly kterákoli vzít matku k sobě. A také jsme jí to nabídly. Možná víc ze vstřebané slušnosti než z lásky k ní, ale nabídly. Marně.

Neměla zájem bydlet u některé z nás. Nechtěla dokonce ani bydlet postupně u nás všech a těšit se tak s vnoučaty. Ne, o tohle ona zájem neměla. Myslím, že to ani nepotřebovala.

Byla ráda, že má tuhle etapu svého, pro ni nesporně zpackaného života za sebou a byla z toho smutná a uzavřená. Navíc, a v tom byl jistý a pochopitelný handicap nás všech, jsme se každá ocitly ve městě – ač jsme původně vyrostly na venkově.

A venkov a příroda, a tudíž i ta zahrada, byly asi jediné, co matku těšilo a kde jsem ji vídala alespoň trochu šťastnou. Měla ten svůj venkov raději než město. Měla tudíž i zdvořilostní argument k odmítání našich nabídek… a vlastně asi pravdivý.

Vzdor poněkud odtažitému vztahu k nám, s postupujícím časem jako by tál její chlad k jiným, pro nás vesměs cizím lidem. Matka, jak jsem se dozvídali, mnohem více než dřív přijímala návštěvy. Lidé k ní chodívali jen tak na přástky, jak tomu říkala.

Postupně se z nich vytvořil určitý okruh, snad jakási parta, a ti měli u ní dveře otevřené – dokonce o poznání srdečněji, než je otvírala nám. Ale budiž, dělalo-li jí to dobře, tak ať.

Mezi její stále častější a stále srdečněji vítané hosty začal patřit, k mému překvapení a mé radosti, jeden z nich, starší vdovec Jindřich. Jak jsem ho poznala, tak byl veselá kopa. Zvykl na naši matku a naše matka k údivu nás dcer na něj.

Došlo to tak daleko, že jí jednou při jejich sólo „přástkách“ navrhl: „Víte co, Vendulko,“ tak se matka jmenovala, „mně se tak moc líbíte, že si říkám, na co že jako čekáme. Věku nám stejně moc nezbývá, tak co kolem sebe chodit jako že nic.

Napadlo mě, že bych vám mohl pomoci s domácnosti, s barákem a se zahradou. Chlapská ruka by se vám mohla hodit, ne? Co tomu říkáte? Není to hloupý nápad, že ne? Zkuste to se mnou, horší už to být nemůže!“

A světe zboř se, matka na to přistoupila. Jak byla zvyklá, zprvu víceméně chladně, ale přece.

Jenže její chlad postupně roztával, když ti dva lidé na sklonku svého podzimu spolu začali jezdit na výlety – a co se dalo pochopit, ale ne tomu uvěřit, založili spolu i místní ochotnické divadlo.

Po čase hráli představení při místních událostech a občas i vyjeli na nějakou tu okresní přehlídku. Ne nevzali se, to ne, to v jejich věku ani nebylo třeba – ale ožili. On přestal truchlit nad svou nebožkou manželkou a matka očividně pookřála.

A nejen to, ona se přímo celá změnila. Najednou jí to začalo slušet měla plno elánu a my jsme mohli spatřit její smích. Dosud tichý domek se náhle proměnil v oázu radosti a pohody.

Na svou pomyslnou svatební cestu se ti dva vydali až do Itálie – k moři. Skromně, spartánsky, ale vydali. A moc se jim tam líbilo.

Po návratu měli oba najednou takový přetlak dojmů, že si o tom pořád dokola vyprávěli nejen spolu, ale i nám – a to ještě mnoho měsíců po návratu. Měli o čem.

Prožili tam totiž shodou okolností i malou – jak říkali – tsunami, kdy mocný dešťový příval zatopil jejich přímořské letovisko tak, že se tam pak všichni obyvatelé projížděli v uličkách na lodičkách jako v Benátkách, a zadarmo.

Smáli se tomu a dokonce zauvažovali, že by si tam nejraději koupili byteček a žili tam natrvalo po celý rok.Prostě matka se nám na stará kolena zamilovala a začala konečně, v cílové rovince svého životního maratónu, žít.

Svět a život je už ale takový, že nic není zadarmo. Chceš trošku štěstíčka, dobře, ale tak za něj zaplať. Bohužel to jejich štěstí trvalo jen pár let.

Pan Jindřich totiž poměrně náhle, těžce onemocněl a matka už ho jenom mohla doprovodit ke hrobu v naší rodné vísce.

Domnívali jsme se, že to bude matčin konec – že to neunese, že zchřadne a půjde za Jindřichem dřív, než se nadějeme. Avšak k našemu překvapení si sice svůj bol oplakala, ale jinak z ní prožitá láska na poslední chvíli sálala jak teplo ze stáložárných kamen.

Dokonce se zdálo, že jí nabila do budoucna, takže zářila dál, stejně jako za Jindřichovy přítomnosti. Stále na něj s láskou vzpomínala, mluvila o něm a dopustit na něj nedala:

„Jsem ráda, že jsme se s Jindřichem setkali,“ řekla mi jednou, „tvůj otec byl tak strašně studený… Viděl pořád jenom peníze a nic než peníze. No a co, vzal si je do hrobu? Nevzal. Nikdo si do hrobu nic nevezme. Bídu jsme, díky němu, pravda netřeli.

Všechny máte vzdělání, ale to by se tenkrát nějak zvládlo i bez peněz. K životu je třeba víc než jen ty zatracené peníze, k životu je třeba láska. A třebas i taková ta kamarádská….“

Zírala jsem celá překvapená, neboť na takovouhle otevřenost jsem u ní nebyla zvyklá a vlastně ani připravená. Nebyla jsem náhle mocna odpovědi. Ale ona ji snad ani nečekala. Vyslovila si své a byla zjevně ráda, že to vůbec dokázala vyslovit.

A pak už – až do konce svých dnů – nebyla nikdy tak uzavřená. Dokud mohla hrála divadlo, držela – abych tak řekla – svůj umělecký a kulturní salón u ní doma. A světe zboř se, začala si na stará kolena hrát i s vnoučaty.

Škoda že ta první už to vzhledem k svému věku nedocenila. Jen moje děti si jí ještě užily jako roztomilé babičky.

Dožila se vysokého věku a všech dvanáct vnoučat spolu s námi pěti dcerami jí zařídilo překrásný pohřeb. Ne takový, jaký je zvykem v dnešní době, bez obřadu, ale takový, jaký se dělal za jejích časů všem, které jsme měli opravdu rádi…

Marta (50), Vysočina

Předchozí článek
Další článek
Související články
4 minuty čtení
Nikdy mi neudělal nic dobrého, dokonce ani v mládí. Teď je z něho pomatený stařík a já se musím starat. Moji pomoc potřebuje stále, ve dne i v noci. Nemohu jinak, rodina by mě odsoudila! Když zazvonil u našich dveří, skoro jsem ho nepoznala. Byl to vlastně docela šok, co jsem viděla. Těžce onemocněl Z pohledného muže, který nenechal jedinou sukni na pokoji, se stala roztřesená troska. Opí
3 minuty čtení
Pro své dítě jsem chtěla jen to nejlepší. Podle jejího otce jsem ji držela příliš zkrátka. Pozdě jsem se snažila vše napravit, a přišla tak nejen o ni. Nikdy v životě jsem neměla tak vysoké ambice, jako u svých dětí. Chtěla jsem pro ně jen to nejlepší, a podle mého manžela jsem to přeháněla. Byla jsem na ně přísná, nikdy jsem jim neomluvila školu, pokud nebyly opravdu nemocné. Taky jsem je zaps
3 minuty čtení
Rozvod rodičů mě šokoval. Zůstala jsem u táty, máma si budovala nový život s milencem. Bylo toho na mě opravdu moc. Když se naši rozvedli, bylo mi třináct. Máma odešla k milenci, pustila se s ním do budování nového života a já zůstala s tátou. Tolik nocí jsem proplakala! Táta se pokoušel všechno mi nějak vysvětlit, jenomže jak vysvětlíte malé holce, že ji opustila máma? Tátovi to moc nešlo, ste
5 minut čtení
Někdy ten náš život vypadal už beznadějně. Díky soudržnosti a taky notné dávce štěstí se nám ale podařilo všechny nástrahy osudu úspěšně překonat. Moji rodiče se velmi milovali a svoji vzájemnou lásku si dávali denně najevo. Tatínek třeba dal jen tak mamince pusu a ona ho jen letmo pohladila po vlasech. Vždycky jsem si přála, abych i já našla podobnou lásku. Čtyři děti daly zabrat Podařil
3 minuty čtení
Dostávala jsem od táty fantastické dárečky, celá škola mi záviděla. Ale oděvů už byla plná skříň, a tak jsem si přála něco úplně jiného. pro vévodkyni. A já když jsem ti tuhle koupila šaty, dostala jsi záchvat smíchu a řeklas, že si to na sebe nevezmeš.“ No jasně, byly to šaty z textilu na náměstí, tak nepodobné oslňujícím oděvům od táty. Pokaždé se ptával: „Tak copak by moje holčička chtěla?“
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Bobule s nevšedními účinky
nejsemsama.cz
Bobule s nevšedními účinky
Asijská tradiční medicína je ve světě velice populární a řada léčivých rostlin a plodů, které používá, se začíná využívat i u nás. Mezi ně patří i plody kustovnice. Drobné červené bobule mají své místo v medicíně tibetské, čínské, japonské i korejské. Podle léčitelů zlepšují obranyschopnost, zvyšují potenci, zpomalují stárnutí a přispívají k vyšší vitalitě. Dají se využít k posílení plic
Nová chronologie: Vyvíjelo se křesťanství bez Krista?
epochaplus.cz
Nová chronologie: Vyvíjelo se křesťanství bez Krista?
Mohlo být všechno jinak, než se dětí učí v dějepise? Ruští akademici jsou o tom přesvědčeni. Nad jejich názory však jiní odborníci nesouhlasně kroutí hlavou. Anatolij T. Fomenko a Gleb V. Nosovskij jsou spoluautory řady knih, v nichž detailně rozpracovali svou teorii, týkající se chybného pojetí v současnosti platné chronologie. Dějiny totiž pokládají za kratší
5 portrétistů ve službách vládců: Vylepšoval malíř Napoleonovi image?
historyplus.cz
5 portrétistů ve službách vládců: Vylepšoval malíř Napoleonovi image?
Hubený mnich v plandavé kutně jde docela najisto. Koneckonců, v Madridu ví každý, kde bydlí Goya. „Pan dvorní malíř pracuje?“ zeptá se, když ho vpustí dovnitř. „Doveďte mě k němu,“ vyprosí si. Goyovi se roztřesou ruce, když mu mnich podá beze slova zapečetěný list. Tuší, co v něm je, už jednou takový dostal. A pak stačí jediný pohled
Koloniální dědictví ve „Velkém jablku“
rezidenceonline.cz
Koloniální dědictví ve „Velkém jablku“
Ikonický domov někdejší americké televizní legendy, zaujímající téměř tisícovku čtverečních metrů obytného prostoru, představuje vyváženou kombinaci historického kontextu s nadčasovou elegancí a moderním komfortem. Sídlo bylo v majetku Johnnyho Carsona, známého jako „Král noční show“, který v letech 1962–1992 vedl NBC’s The Tonight Show. Ve své době byl jednou z nejoblíbenějších televizních osobností ve Spojených
Hřála jsem si hada na prsou
skutecnepribehy.cz
Hřála jsem si hada na prsou
Starala jsem se o ni z lítosti. Stará paní, která byla na všechno sama. Se vším jsem jí pomohla, ale nenapadalo mě, že může být tak zlá a falešná. Moje radost neznala mezí, když se mi konečně podařilo vyměnit svůj velký byt za malý a levnější. Ne o moc, ale každá stovka je v důchodu dobrá. Byla mi sympatická Koupila jsem si i nový
Hlívový guláš
tisicereceptu.cz
Hlívový guláš
Dokonalý vegetariánský, ale i veganský pokrm, který i lehce připomene chuť masa. Suroviny na 1 porci 125 g hlívy ústřičné pepř 1 krajíc (50 g) žitného chleba 1 str. česneku špetka soli 1 ml
Tajemná spisovatelka Pearl Curranová: Diktoval jí romány duch?
epochalnisvet.cz
Tajemná spisovatelka Pearl Curranová: Diktoval jí romány duch?
Před zamyšlenou Pearl Curranovou leží právě dopsaný román Telka. Obsahově ani stylisticky není nijak zvlášť výjimečný. Pozornost si přesto zaslouží. Ačkoli ho Curranová napíše, ona sama tvrdí, že není jeho autorkou. Jak to? Slova jí měl nadiktovat duch. Komu měl patřit a jak s ním mladá Američanka navázala spojení?   Na stole leží deska,
Irská houba mění pavouky v zombie
21stoleti.cz
Irská houba mění pavouky v zombie
Letos bude mít premiéru druhá řada seriálu Last of Us, ve kterém parazitická houba mění lidi v zombie. To, co je pro lidi televizní zábavou, je však pro některé nebohé pavouky krutou realitou. V seve
Bohdalová a Staš si byli blízcí i po rozvodu
nasehvezdy.cz
Bohdalová a Staš si byli blízcí i po rozvodu
Díky své úctyhodné kariéře je Jiřina Bohdalová (93) hereckou legendou, ale o jejím prvním manželství s významným fyzikem a seismologem Břetislavem Stašem (†93) se nikdy příliš nemluvilo. Přitom uz
Jurkovičova křížová cesta: Nesmrtelná památka velkého umělce
epochanacestach.cz
Jurkovičova křížová cesta: Nesmrtelná památka velkého umělce
Jméno architekta Dušana Jurkoviče bylo vždy nejen zárukou kvality, ale také symbolem umělecké originality, vycházející z lidových tradic. To vše umělec dokázal i na jednom z nejposvátnějších míst na našem území. Mariánské poutní místo v Hostýnských vrších má tradici už od dob středověku. Hora Hostýn má dva vrcholy a na jižním, o něco nižším, byl v polovině 18. století
Věž bláznů: Prováděl zde císař Josef II. alchymistické pokusy a tajné rituály?
enigmaplus.cz
Věž bláznů: Prováděl zde císař Josef II. alchymistické pokusy a tajné rituály?
Na mapě rakouské Vídně ji objevíte pod názvem Narrenturm – Věž bláznů. Postavena byla v roce 1784 a stala se první psychiatrickou nemocnicí kontinentální Evropy. Její historie je však spojena i s císa
Hvězdný J Balvin spojil své jméno se značkou G-Shock
iluxus.cz
Hvězdný J Balvin spojil své jméno se značkou G-Shock
„Styl hodinek G-Shock, který je odolný a odvážný, vždy rezonoval s mou životní cestou,“ nechal se slyšet J Balvin během odhalení nové speciální edice hodinek G-Shock, které navrhl. „Chtěl jsem vytvoři