Stále ještě věřím, že láska kvete v každém věku. I když, jak slýchám, upřímný vztah mezi ženou a mužem je v dnešní době u vypočítavých mladých lidí spíše vzácností. Pro mě vždy byla a i nadále je láska synonymem elixíru životní svěžesti a radosti.
Jsem dokonce přesvědčena – a v praxi jsem si to i ověřila- že ten, kdo se zamiluje v pozdním věku, zaručeně omládne. Tak například moje matka si musela vzít muže, kterého jí, jak tehdy bylo ještě v mnohých rodinách zvykem, domluvili její rodiče s rodiči jejího budoucího manžela – namísto toho, aby šla hrát divadlo, jak toužila. Je pravdou, že otec byl bohatý, tudíž výhodná partie, ale jejich manželství nebylo nikdy příliš šťastné. Žili sice spolu, zdánlivě i celkem poklidně, ale já viděla, že oni žijí ne spolu, ale vedle sebe. Jako dva cizí lidé. A nebyl to jen můj dojem. Přestože se o tom mezi námi, jejich dětmi, nikdy nemluvilo, zaslechla jsem to sem tam, když to uniklo z úst mým sestrám. Jediné, co je spojovalo, jsme byly my děti. Bylo nás pět. Pět holek. Možná se dá říci, že naštěstí pro mámu můj otec záhy zemřel. Tak záhy, že já jako nejmladší z jeho dcer jsem si ho nepamatovala. Byla jsem tehdy ještě opravdu moc malá. Ale i potom, kdy už jsme byly bez otce, a máma na nás byla sama, se o otci nikdy nemluvilo špatně. Ze slušnosti, ze zvyku… Nevím, ale máma mi nikdy neodpověděla přímo na přímou otázku o jejich vzájemném vztahu. Vždy mě jen slušně odbyla nějakou více méně frází o tom, že o mrtvých jen dobré, a že to byl můj otec a otce je třeba si vážit. Nic víc jsem se od ní ani od sester vlastně nikdy nedozvěděla.
Když jsme pak postupně dospěly, a jedna po druhé vylétly na všechny strany z hnízda, zůstala naše matka v rodinném domku sama. Najednou se jedinou její domácí starostí stalo starat se o zahradu. A také se o ní starala, jen co je pravda. Ani jedna z nás nebyla zase tak nevděčná, abychom si na mámu nevzpomněly. Proto jsme ji po jedné se svými nápadníky, pak našimi muži a nakonec dětmi navštěvovaly celkem pravidelně a někdy se nás tam sešlo dokonce víc. To když máma měla narozeniny nebo byly Vánoce. Ale proto, že máma osobně vlastně nikdy žádnou velkou lásku nepoznala, a i o těch malých mám své pochybnosti, neměla v sobě dost citů na rozdávání. Byla k nám v podstatě docela odměřená. To se nezměnilo ani v době, kdy už jsme si žily každá po svém. Snad to bylo i příčinou, že jsme vlastně žádná doma nezůstaly. Jediné, na co matka zaníceně dbala, bylo, abychom měly vzdělání. A to nám dala, my ho začaly používat a živit se tím, co jsme se naučily, a tím jakoby matka považovala svoji mateřskou roli za uzavřenou. Z naší strany byl přesto vztah k ní o poznání vřelejší. Shodou okolností jsme zase postupně, jedna po druhé dospěly ve svých životech do takového stavu, že jsme mohly kterákoli vzít matku k sobě. A také jsme jí to nabídly. Možná víc ze vstřebané slušnosti než z lásky k ní, ale nabídly. Marně. Neměla zájem bydlet u některé z nás. Nechtěla dokonce ani bydlet postupně u nás všech a těšit se tak s vnoučaty. Ne, o tohle ona zájem neměla. Myslím, že to ani nepotřebovala. Byla ráda, že má tuhle etapu svého, pro ni nesporně zpackaného života za sebou a byla z toho smutná a uzavřená. Navíc, a v tom byl jistý a pochopitelný handicap nás všech, jsme se každá ocitly ve městě – ač jsme původně vyrostly na venkově. A venkov a příroda, a tudíž i ta zahrada, byly asi jediné, co matku těšilo a kde jsem ji vídala alespoň trochu šťastnou. Měla ten svůj venkov raději než město. Měla tudíž i zdvořilostní argument k odmítání našich nabídek… a vlastně asi pravdivý. Vzdor poněkud odtažitému vztahu k nám, s postupujícím časem jako by tál její chlad k jiným, pro nás vesměs cizím lidem. Matka, jak jsem se dozvídali, mnohem více než dřív přijímala návštěvy. Lidé k ní chodívali jen tak na přástky, jak tomu říkala. Postupně se z nich vytvořil určitý okruh, snad jakási parta, a ti měli u ní dveře otevřené – dokonce o poznání srdečněji, než je otvírala nám. Ale budiž, dělalo-li jí to dobře, tak ať. Mezi její stále častější a stále srdečněji vítané hosty začal patřit, k mému překvapení a mé radosti, jeden z nich, starší vdovec Jindřich. Jak jsem ho poznala, tak byl veselá kopa. Zvykl na naši matku a naše matka k údivu nás dcer na něj. Došlo to tak daleko, že jí jednou při jejich sólo „přástkách“ navrhl: „Víte co, Vendulko,“ tak se matka jmenovala, „mně se tak moc líbíte, že si říkám, na co že jako čekáme. Věku nám stejně moc nezbývá, tak co kolem sebe chodit jako že nic. Napadlo mě, že bych vám mohl pomoci s domácnosti, s barákem a se zahradou. Chlapská ruka by se vám mohla hodit, ne? Co tomu říkáte? Není to hloupý nápad, že ne? Zkuste to se mnou, horší už to být nemůže!“
A světe zboř se, matka na to přistoupila. Jak byla zvyklá, zprvu víceméně chladně, ale přece. Jenže její chlad postupně roztával, když ti dva lidé na sklonku svého podzimu spolu začali jezdit na výlety – a co se dalo pochopit, ale ne tomu uvěřit, založili spolu i místní ochotnické divadlo. Po čase hráli představení při místních událostech a občas i vyjeli na nějakou tu okresní přehlídku. Ne nevzali se, to ne, to v jejich věku ani nebylo třeba – ale ožili. On přestal truchlit nad svou nebožkou manželkou a matka očividně pookřála. A nejen to, ona se přímo celá změnila. Najednou jí to začalo slušet měla plno elánu a my jsme mohli spatřit její smích. Dosud tichý domek se náhle proměnil v oázu radosti a pohody.
Na svou pomyslnou svatební cestu se ti dva vydali až do Itálie – k moři. Skromně, spartánsky, ale vydali. A moc se jim tam líbilo. Po návratu měli oba najednou takový přetlak dojmů, že si o tom pořád dokola vyprávěli nejen spolu, ale i nám – a to ještě mnoho měsíců po návratu. Měli o čem. Prožili tam totiž shodou okolností i malou – jak říkali – tsunami, kdy mocný dešťový příval zatopil jejich přímořské letovisko tak, že se tam pak všichni obyvatelé projížděli v uličkách na lodičkách jako v Benátkách, a zadarmo. Smáli se tomu a dokonce zauvažovali, že by si tam nejraději koupili byteček a žili tam natrvalo po celý rok.Prostě matka se nám na stará kolena zamilovala a začala konečně, v cílové rovince svého životního maratónu, žít. Svět a život je už ale takový, že nic není zadarmo. Chceš trošku štěstíčka, dobře, ale tak za něj zaplať. Bohužel to jejich štěstí trvalo jen pár let. Pan Jindřich totiž poměrně náhle, těžce onemocněl a matka už ho jenom mohla doprovodit ke hrobu v naší rodné vísce.
Domnívali jsme se, že to bude matčin konec – že to neunese, že zchřadne a půjde za Jindřichem dřív, než se nadějeme. Avšak k našemu překvapení si sice svůj bol oplakala, ale jinak z ní prožitá láska na poslední chvíli sálala jak teplo ze stáložárných kamen. Dokonce se zdálo, že jí nabila do budoucna, takže zářila dál, stejně jako za Jindřichovy přítomnosti. Stále na něj s láskou vzpomínala, mluvila o něm a dopustit na něj nedala: „Jsem ráda, že jsme se s Jindřichem setkali,“ řekla mi jednou, „tvůj otec byl tak strašně studený… Viděl pořád jenom peníze a nic než peníze. No a co, vzal si je do hrobu? Nevzal. Nikdo si do hrobu nic nevezme. Bídu jsme, díky němu, pravda netřeli. Všechny máte vzdělání, ale to by se tenkrát nějak zvládlo i bez peněz. K životu je třeba víc než jen ty zatracené peníze, k životu je třeba láska. A třebas i taková ta kamarádská….“
Zírala jsem celá překvapená, neboť na takovouhle otevřenost jsem u ní nebyla zvyklá a vlastně ani připravená. Nebyla jsem náhle mocna odpovědi. Ale ona ji snad ani nečekala. Vyslovila si své a byla zjevně ráda, že to vůbec dokázala vyslovit. A pak už – až do konce svých dnů – nebyla nikdy tak uzavřená. Dokud mohla hrála divadlo, držela – abych tak řekla – svůj umělecký a kulturní salón u ní doma. A světe zboř se, začala si na stará kolena hrát i s vnoučaty. Škoda že ta první už to vzhledem k svému věku nedocenila. Jen moje děti si jí ještě užily jako roztomilé babičky.
Dožila se vysokého věku a všech dvanáct vnoučat spolu s námi pěti dcerami jí zařídilo překrásný pohřeb. Ne takový, jaký je zvykem v dnešní době, bez obřadu, ale takový, jaký se dělal za jejích časů všem, které jsme měli opravdu rádi…
Marta (50), Vysočina
