Už tomu bude skoro dvacet let, když k této děsuplné příhodě došlo. Poklidná cesta vlakem se stala děsivou noční můrou, která mě pronásleduje doteď.
Cestovala jsem tehdy za babičkou, která bydlela v jedné malé vesnici na Berounsku. Měla jsem týden dovolené, a protože jsem byla nezadaná a bezdětná, rozhodla jsem se, že strávím těch několik málo dní s babičkou na místě, kam jsem jako dítě velice často a ráda jezdila. Babička už navíc v té době nebyla nejmladší, tak jsem si řekla, že kromě společnosti jí pomůžu i s několika věci v baráku a na zahradě.
Cesta na nádraží
Byl pátek odpoledne, když jsem přišla domů z práce, abych si vzala již sbalený kufr a vydala se směrem na vlakové nádraží. Nijak jsem nepospíchala, vlak odjížděl až za hodinu a půl, a protože bylo pěkné a teplé podzimní počasí, tak jsem šla pěšky. Mohla jsem jet za babičkou i autobusem, dokonce by tak byla cesta o dvacet minut kratší, ale už od dětství jsem měla ráda jízdu vlakem, proto jsem se rozhodla zvolit i pro tentokrát tento druh dopravy.
V kupé jsem byla sama
Na nástupiště jsem dorazila ještě s patnáctiminutovým předstihem. Z telefonní budky jsem zavolala babičce, že za chvíli budu vyjíždět, a pak jsem si v místní kantýně koupila kafe a koblihu, a v trafice časopis na cestu. Když vlak přijel, moc lidí na nástupišti nebylo. Nastoupila jsem, prošla dvěma vagóny, a pak se usadila v kupé. Nikdo další mi společnost nedělal. Pohodlně jsem se usadila a vlak o pár minut později vyjel.
Podřimovala jsem
Cesta ubíhala poklidně, alespoň prvních třicet minut. Střídavě jsem si četla a pozorovala okolní krajinu. Pak jsem zavřela oči a na pár minut jsem si i zdřímla. Když jsem se probudila a rozhlédla se po okolní krajině, zjistila jsem, že jsme už jen pouhých deset kilometrů od cílové stanice. Opřela jsem si hlavu o opěrku sedačky, dívala jsem se na ubíhající krajinu a těšila se, jak si užiji týden klidu na vesnici.
Dětský nářek
Vlak právě vjížděl do tunelu v zatáčce, když vtom prořízl ticho hrůzostrašný křik. Celým mým tělem projel mráz. Polekaně jsem zalapala po dechu, myslela jsem si v první chvíli, že jsme měli nějakou nehodu, avšak vlak pokračoval dál v jízdě. Vyšla jsem z kabiny na chodbu, nikdo tam ale nebyl. Že by se mi to jen zdálo?
Dávné neštěstí
Když vlak dojel do stanice a já jako opařená vystoupila, vyhledala jsem průvodčího, abych mu pověděla, co jsem zažila. K mému překvapení se na mě nedíval jako na blázna. Řekl mi, že nejsem první a jistě ani ne poslední, kdo za ním s touto příhodou přišel. Kdysi dávno prý v těch místech vlak smetl školní autobus a několik dětí nehodu nepřežilo. Je možné, že jsem slyšela nářek jejich trpících duší?
Šárka S. (49), střední Čechy
