Hlučný kohout mě svým kokrháním budil časně ráno každý den. Přemýšlela jsem, co si počít a jak se ho zbavit.
Tolik let jsem se těšila, že si v důchodu přispím. Že si pěkně poležím, přečtu pár stránek detektivky a třeba si budu hovět až do oběda! Proč ne, vždyť jsem nikam nepospíchala! Manžel byl můj opak. Učiněné ranní ptáče! Ale nechával mě na pokoji.
Uvařil si kafíčko a namazal včerejší rohlík. Otevřel noviny a nic už nepotřeboval.
Kokrhání nešlo snést
Naše idyla nám ale moc dlouho nevydržela. Klidu jsem si užívala sotva pár měsíců, když se od souseda ozvalo hlasité kokrhání. „Kykyryký!“ znělo za jeho dvora celé ráno. No, spíš skoro ještě noc! Sotva se rozednívalo!
Zprvu mi přišel ten kohoutí pokřik docela roztomilý. Připomínal mi dětství, které jsem paradoxně strávila sice ve městě, ale na jeho okraji, vedle zahrádkářské kolonie. Nyní, na vesnici, nikdo slepice s kohoutem nechoval.
Až na souseda, který se prý dočetl, že slepice víc nesou, když jim pořídí manžela. „Sousede, jak dlouho toho kohouta chcete chovat? Už nemohu ten rámus poslouchat. Dokonce jsme si pořídila do uší špunty!“ vyzvídala jsem, ale soused se mi vysmál do očí. Prý si pořídí ještě jednoho!
Vymyslela jsem lest
Myslela jsem, že žertuje, ale brzy jsem uslyšela odvedle další kohoutí hlásek. Bylo to spíš takové hlasitější pípání, než kokrhání! Naštěstí druhý kohout byl nějaký slabý na plíce, či co, a tak řval jen ten jeden.
Kohout vyrostl do obřích rozměrů a já se ho začala bát. Sotva jsem se přiblížila k plotu, už po mě startoval. Byl nejen uřvaný, ale i agresivní! „Takhle to dál nejde. Půjdu ho v noci skolit!“ rozhodl se můj manžel Eda a já k němu obdivně vzhlédla.
Jako že je můj hrdina! To ho povzbudilo k nebývalé rychlosti. Chtěl se vypravit na lov hned onu noc, ale já ho zastavila. „Počkej, musíme všechno promyslet! Koupíme jiného kohouta a vyměníme je! Třeba soused nic nepozná! Jinak nás bude nenávidět…“ mírnila jsem manžela.
S kohoutem bojoval statečně
Za pár dnů jsem si z vedlejší vesnice přivezla v bedýnce kohoutova dvojníka. Byl sice trochu menší, ale zbarvení měl stejné. Jen nekokrhal, tedy alespoň zatím! Nyní byla řada na manželovi. Vyzbrojen baterkou, nožem a igelitovým pytlem se odvážně vydal na lup.
Nového kohouta si nesl ve velké tašce na zip. Všude bylo ticho a klid, když přelézal plot. Čekala jsem jen chvilku, než se vrátil se úlovkem. Byl podrápaný, rozcuchaný a značně rozčílený. „Nechtěl se vzdát bez boje!
Ale zahynul statečně,“ uzavřel manžel, předal mi tašku a nechal se konečně ošetřit. Kohout bez hlavy už ležel ve velkém lavóru v kuchyni a čekal na oškubání.
Soused nic nepoznal
„Chtěl bych ho ochutnat na víně. Už jsem ti vytisknul i francouzský recept!“ sdělil mi mlsně Eda a předával mi dvě hustě popsané stránky. Byly nadepsané Coq au vin! Vaření dalo práci, ale dřina se vyplatila. Kohoutek na víně a zelenině byl vynikající!
„Sousedko, nevíte co s tím kohoutem je? On vůbec nekokrhá. Jen tak nějak pokašlává. Myslíte, že je nastydlý?“ ptal se mě soused asi po týdnu. Měla jsem dobrou náladu. Ráno už mě žádné kokrhání nerušilo! „Sousede, váš kohout se prostě umoudřil.
Začal sekat latinu, inteligent jeden!“ ubezpečila jsem ho a dala mu malý dáreček. Skleničku kohoutí paštiky!
Marie M., (68), Litomeřicko
