V manželství jsem asi postrádala více vášně, a tak jsem se stala lehkou kořistí. Až pak jsem si uvědomila, že to bylo špatně.
Bylo mi osmadvacet let, když jsem se na jedné oslavě u kamarádky seznámila s o osm let starším Vladimírem (z pochopitelných důvodů neuvádím pravá jména). Zpočátku jsme byli spíš jen přátelé, byl čerstvě rozvedený a zdálo se, že rozchod se ženou ho hodně ranil. Děti neměli, tak byl rozvod prý jen formalitou. I já už za sebou měla vážný vztah, který bohužel nedopadl dobře. A zájem „staršího“ muže mi docela lichotil.
A byla svatba…
Postupně jsem se do Vládi zamilovala a on do mě také. Začali jsme spolu chodit, ale ani jeden jsme nechtěli nic uspěchat. Bylo nám spolu dobře, náš vztah byl takový poklidný, žádná velká vášeň, ale po té jsem po své předchozí zkušenosti vlastně ani netoužila. Po dvou letech jsme se domluvili, že se vezmeme. Bylo to spíš takové rozhodnutí z rozumu. Už mi táhlo na třicítku, a tak jsem si říkala, že je nejvyšší čas založit rodinu a mít děti. Svatba se vydařila. Za svědkyni mi šla moje nejlepší kamarádka Helena a Vláďovi jeho kamarád z vojny Jarda. Ještě před tím mě s ním Vláďa seznámil, a i když se mi zpočátku zdál trochu moc upovídaný, choval se mile. Byl pravým Vláďovým opakem, dokázal bavit celou společnost a díky němu jsme si následný oběd i oslavu s přáteli báječně užili. Zdál se mi docela sympatický a nešetřil chválou na Vladimírův výběr nevěsty.. Až jsem se chvílemi musela trochu červenat. Také Helena se v jeho společnosti cítila dobře, dokonce mi v žertu řekla, že nebýt vdaná, tak by se prý s Jardou klidně „spustila“. Vláďa byl spokojený a já doufala, že mu vynahradím neúspěch v jeho předešlém manželství. O důvodech rozvodu se mi ale za celou dobu našeho dosavadního vztahu blíže nesvěřil, vždycky řekl jen to, že si s bývalou ženou prostě povahově nerozuměli.
Dítě stále nepřicházelo
Po svatbě začaly zase všední dny. Žili jsme opět poklidným životem, chodili jsme do práce, občas si zašli do kina nebo na večeři do restaurace, někdy na návštěvu ke známým, jindy zase oni k nám. Zpočátku mi to i vyhovovalo, netoužila jsem žádných divokých večírcích. Toužila jsem po dítěti, a tak jsem se snažila žít co nejzdravěji. Doktor mi říkal, že už přece jen nejsem nejmladší a těhotenství v tomto věku někdy přichází složitěji. A tak jsem se snažila být trpělivá. Ale uplynul rok, pak dva a dítě stále nikde. Začala jsem z toho být už trochu nervózní, ale lékař mi tvrdil, ať neházím flintu do života, jsem prý v pořádku a že to chce prostě čas. Jednou jsme zase měli jít do kina, ale Vláďa to na poslední chvíli musel zrušit kvůli práci. Já se těšila, a on mi navrhl, že místo sebe pošle Jardu. Já souhlasila. Po filmu jsme si šli ještě sednout na skleničku, Jarda byl zábavný, bylo to fajn. Povídali jsme si o všem možném a já zjistila, že to není jen takový ukecaný chlapík, za jakého jsem ho měla. Zajímala ho kultura a také chodil na jógu! To mě docela ohromilo. Asi vlivem vypitého vína jsme se mu nakonec svěřila se svým trápením ohledně dítěte a on mi navrhl, ať zkusím tu jógu. A hned jsme se domluvili, že mě tam přihlásí. Vláďa proti tomu nic nenamítal, říkal, že by mi to mohlo jen prospět, ale na můj návrh, aby se přihlásil také, odpověděl, že na nějaké sportování ho neužije. A tak jsme začali chodit cvičit společně. Na lekcích byla většina žen, chodili asi jen dva až tři muži, ale byla tam docela dobrá parta. Zpočátku jsem si to ani neuvědomila, ale Jardu jsme měla stále radši. Líbily se mi jeho názory, to, jak si umí užívat života, jak je galantní a srdečný k lidem. Skoro by se dalo říct pravý opak klidného Vládi. A po nějaké době jsem si uvědomila, že jsem se do Jardy nejspíš zamilovala. Snažila jsem se to ale nedávat najevo, vždyť jsem byla vdaná dva roky za hodného muže. Byl to sice fajn pocit, ale já doufala, že mě to časem přejde.
Podlehla jsem mu
Jenže nepřešlo. A navíc asi po půl roce, když jsme s Jardou zašli po cvičení na kávu, mi řekl, že se do mě zamiloval. Já zůstala jako opařená. Vůbec jsme nevěděla, co mu na to říct. A tka jsem mlčela a on mluvil a mluvil. Ptal se mě, jestli jsme šťastná v životě, který žiju, a líčil mi, co všechno by mohlo být, kdybychom byli my dva spolu. Nechtěla jsem mu na to odpovídat, jenže on mluvit uměl a nakonec mu ani nedalo moc práce mě přesvědčit, abychom šli k němu. Bylo to krásné, ale přesto jsem se pak cítila hrozně. Jak jsem to mohla Vláďovi udělat? Vždyť si to ode mě vůbec nezaslouží! Je to hodný, i když trochu nudný muž. Sbalila jsem se a řekla Jardovi, ať se nezlobí, ale že tohle bylo poprvé a také naposled. Že už se s ním scházet nebudu, a ať dnešní večer prostě vymaže z paměti. Koukal za mnou sice trochu smutně, ale překvapivě tentokrát neřekl ani slovo. Doma jsem řekla, že jsem po cvičení hrozně unavená a zalezla do postele, kde jsem doufala všechno zaspat. Skutečně jsem se snažila na Jardu zapomenout a vyhýbat se mu, co to šlo. Vláďovi jsem řekla, že s jógou končím, protože už mě přestala bavit. Přibrala jsem si práci, kterou jsem dělala doma, a tak jsem aspoň měla výmluvu, že s Vláďou už nechci chodit na návštěvy. Samozřejmě hlavně k Jardovi. Ten se mi vůbec neozval, což jsem přičítala tomu, že mě nechce uvádět do rozpaků. Pak mi začalo být občas nedobře, což jsem jen uvítala, nemusela jsem tak aspoň nikam. Vláďa měl o mě ale starost, až mě nakonec donutil jít k doktorovi. Tam mě prohlédli a zeptali se mě, jestli bych nemohla být těhotná. To mě v té době ani ve snu nenapadlo, pro starosti, aby nic neprasklo, jsem toto téma úplně vypustila z hlavy. Poslali mě tedy na gynekologii a tam se těhotenství potvrdilo. Tak dlouho jsem na to čekala, ale teď to pro mě byla skoro rána. Vždyť já ani nevím, čí to dítě je! S Vláďou jsme se o něj pokoušeli tak dlouho, a nic. Je možné, že by k tomu mohlo dojít z jednoho „úletu“ s Jardou? Bohužel se to jevilo jako hodně pravděpodobné. Když jsem Vláďovi řekla, že jsem těhotná, měl hroznou radost. Jen se divil, že ji neprojevuji já, ale vymluvila jsem se na své nevolnosti.
Stále mě trápí výčitky
Pak se narodila Danuška. Krásná holčička, jen já se s hrůzou obávala, aby nebyla podobná Jardovi. Postupně jsem se ale uklidnila, starost o malou mi nedávala moc prostotu pro jiné myšlenky. Vláďa se celý život choval jako vzorný otec a asi ho ani ve snu nenapadlo, že by dítě nemuselo být jeho. Naštěstí se Jarda zanedlouho po tom, co se Danka narodila, odstěhoval. Celý život si ale v sobě nesu pochybnost, čí vlastně moje dcera je. Zvlášť když už jsme pak žádné další děti neměli. Nechtěla jsem Vláďu tak zklamat, ale stalo se. On se to naštěstí nikdy nedozvěděl, jen mě stále pronásledují výčitky svědomí. Danka je už dnes dospělá žena a Vláďa před několika lety zemřel. Jsem ráda, že jsem ho ušetřila tohoto životního zklamání, když vlastně dosud sama nevím, jestli je Danka jeho, nebo Jardova. On měl pan doktor Plzák asi pravdu s tím svým: Zatloukat, zatloukat, zatloukat. Bohužel už ale nedodal, že ten, kdo něco provedl a zatlouká, to těžce odnese. I když se tohle stalo před dlouhými léty, pořád na to musím myslet a v podstatě od té doby trpím těžkými výčitkami svědomí. Ale nevím, jestli bych jinak vůbec měla svoji dceru. Jen se bojím, že jí to jednou možná budu muset říct. Určitě by mě odsoudila, a z toho mám právě ten největší strach. Pořád doufám, že mi bude umožněno vzít si tohle své tajemství s sebou do hrobu…
Věra (61), severní Čechy
