Když jsem poprvé potkala Danu na schodech, přeměřily jsme si očima jedna druhou a žádná z nás neřekla ani slovo. Každá čekala na pozdrav té druhé.
Později, když jsme seděli s šéfem v autě, jsem ji poznala. Byla to bývalá majitelka obchůdku s kreativními potřebami a občas dělala pro veřejnost kurzy. Jednoho jsem se zúčastnila a dokonce jsem o jejím obchodě psala i článek.
Vystavovala totiž plesové šaty a já jsem sbírala materiály o plesové trendy módě.
Můj budoucí šéf mě hned první den vzal na výstavu do hlavního města a Dana ještě s jednou mladou dívkou (také mojí budoucí kolegyní), seděli na zadních sedadlech a vesele štěbetaly.
Šéf se ke mně choval odměřeně a direktivně. Během jízdy stále telefonoval, dával příkazy do telefonu, řídil firmu a práci svých zaměstnanců přes telefon, stále byl zaneprázdněn.
Na vozovku se podíval jen občas a já jsem měla dojem, že mu je přednější práce než naše životy. Byl to typický workholik.
Dívky vzadu také rozebíraly pracovní problémy, šly na nějaké jednání nabídnout produkty firmy a já jsem se v autě cítila jako osamělý pěšák.
Abych navázala konverzaci, zeptala jsem se Dany na její bývalý obchůdek, ale řekla jen, že byl neproduktivní a nyní zúročuje své znalosti pro tuto firmu. Byla suverénní, vědoma si svých předností a já jsem byla pro ni nepřítelem.
Věděla totiž, že já se o techniky, které ona zná, zajímám také, a proto ve mně viděla konkurenci. Když jsem nahodila řeč na budoucí spolupráci ve firmě, odpověděla mi nevrle a úsečně. Hm, to bude tedy spolupráce, proběhlo mi hlavou … prostě nic moc.
Moje intuice mi dala za pravdu. Práce byla zajímavá, avšak málo placená. Situace a atmosféra v kanceláři byla dusivá. Druhá dívka byla milá a nestranná osůbka, Dana se však rozhodla, že si ji získá na svou stranu.
Alice, jak se dívka jmenovala, byla velmi šikovná, ale ovlivnitelná. Dana tvrdě ignorovala moje nové nápady a ignorovala i mě. Dokonce mě pomlouvala i před ostatními kolegy. Měla jsem mezi nimi i pár sympatizantů a touhle cestou se to ke mně dostalo.
Snažila jsem se brát věci s nadhledem. Já jsem se naučila během praxe brát člověka, který je šikovný, jako svou výzvu a něco se od něho naučit. Ona mě brala jako hrozbu. Byla sobecká a rozhodně nebyla týmovou hráčkou.
Situace se ještě zhoršila, když jsem zjistila, že Dana je manželkou bratra mého exmanžela. Uvědomila jsem si totiž, že jsem je viděla spolu na nákupu a přímo jsem se jí na to zeptala. Od té doby byla její nenávist očividná.
Já jsem se však právě proto rozhodla bojovat. Kdysi dávno totiž, když jsem byla vdaná a Danin manžel byl ještě jen malým bráškou mého muže, jsem po nešťastném manželství přišla i dokonce i o byt. Později si s ním pomohla celá mužova rodina.
Vyměňovali si mezi sebou byty, jak jim to vyhovovalo. Dana se svým manželem bydlela později v mém, a pak ho výhodně prodali.
Po zjištění této skutečnosti je situace mezi námi již velmi napjatá. Budeme však spolu pracovat i nadále, proto ji musím zvládnout. V kanceláři sedí se mnou někdo z rodiny, která mi ublížila a to je velmi těžké. V životě se však stávají i takové věci.
Jenže já se nevzdávám. Přesto mě zajímá, jak by se na mém místě a v mojí situaci zachovaly jiné ženy…
Eliška (37), Praha
