Zpočátku jsem si myslela, že jde o poporodní depresi. Ale situace se nakonec vyvinula úplně jinak. Vůbec nevím, jak to všechno zvládneme.
Davídek se otočil, a když mě uviděl, položil hračku, kterou měl v ruce a rozeběhl se ke mně. „Babí, babí!“ Křičí radostně a vrhá se do mé otevřené náruče. Chtěla bych ho zvednout, ale vím, že už ho neunesu. Nedávno jsem to zkusila a skončila jsem v nemocnici se zablokovanými zády. A to si prostě teď nemůžu dovolit, ležet v nemocnici. Kdo by se postaral o Davídka. Je to čiperný a zvídavý klučina a dává mně i synovi pěkně zabrat.
Docela se nám líbila
Když před několika lety nám domů přivedl představit svou dívku , nic jsme proti ní s manželem nenamítali. Eva se nám zdála jako slušná a hodná dívka. Navíc jsme respektovali, že ji náš syn Libor miluje. Vybral si ji on, je to jeho život. Nepřekvapilo nás proto, že se brzy zasnoubili a pak byla svatba. Té se ještě můj muž dožil. Bohužel pak ho přemohla zákeřná nemoc. A i když statečně bojoval, rakovinu nepřemohl. Zůstala jsem tedy sama, ale naštěstí jsem měla syna a snachu.
Dobře jsme si rozuměli
Chodila jsem k mladým pravidelně na návštěvu. Bylo to synovo přání a jeho žena nic nenamítala. Měla jsem dojem, že si docela rozumíme. Toužila po hezké domácnosti, stále v jejich bytě něco vylepšovala. Trochu mě ale vyděsily její plány na tři děti. Ne že bych netoužila po voučatech, ale tři my připadali vážně hodně. Jenže Eva i Libor byli jedináčci a proto zřejmě toužili po větší rodině. Nijak jsem jim to nerozmlouvala.
Napřed tři a pak žádné
Začala jsem se tedy těšit na vnoučátka, se kterými jsem byla ochotná, v rámci svých možností, pomáhat. Jenže žádné dítě nebylo na obzoru ani po třech letech manželství. Syn mi tvrdil, že mají ještě spousta času, že si chtějí užít svobodného života, než přijde starost o děti. Eva už také dávno netoužila po třech dětech a na to jedno, prý je ještě čas. Trochu mě to trápilo, ale říkala jsem si, že mladí mají vlastně pravdu. Vždyť Evě ještě nebylo třicet.
Moc mě to potěšilo
Před šesti lety jsem k Vánocům dostala ten nejkrásnější dárek. Libor s Evou mi oznámili, že budou konečně rodiči. Byla jsem šťastná a okamžitě nabídla své služby. Evička už rodiče nemá, a tak jsem se snažila zastoupit její matku a trochu jí radit s přípravami na miminko. Zpočátku se zdálo, že to oceňuje. Pak ale postupně její zájem o informace opadal. Naštěstí celé těhotenství probíhalo dobře a na začátku léta se nám narodil Davídek.
Počáteční nadšení opadlo
Můj syn jen zářil štěstím, byl pyšný na to, že má syna. Zpočátku vypadala spokojeně i Eva. Pak se vše začalo měnit. Nevěděla jsem moc do toho. S Davídkem jsem sice chodila pomáhat, ale zároveň jsem pracovala. Ani já ani Libor jsme tedy nevěděli, co podniká Eva, která byla s Davídkem na mateřské. Každopádně k dítěti viditelně ochladla. Stejně jako k Liborovi. A situace se neustále zhoršovala. Se synem jsme se domnívali, že by mohlo jít o poporodní depresi. Rozhodli jsme se proto s Evou promluvit. To, co nám řekla, nás naprosto šokovalo.
Znali se pár týdnů
Eva se přiznala, že se už nějaký čas schází s mužem, do kterého se bláznivě zamilovala. Potkala ho prý, když byla s malým na očkování. Byli jsme se synem v šoku. Jak to mohla Liborovi udělat. Vždyť spolu právě prožívali ty nejkrásnější chvíle v partnerském životě. Narodil se jim syn. A s tím chlapíkem se Eva znala jen pár týdnů. Byl to šok, ale měl přijít ještě další.
Prostě odešla
Můj syn byl sice velmi zraněný, ale už kvůli Davídkovi, chtěl Evě nevěru odpustit. Navíc ji pořád moc miloval. Jenže věci dostaly nečekaný spád. Eva přišla s tím, že její milenec, lékař, dostal pracovní nabídku do ciziny. Ona prý odchází s ním, protože si prostě nemůže pomoci. Je prý strašně zamilovaná. Bylo to její konečné rozhodnutí. Stejně jako to, že Davídka nechá Liborovi. S sebou ho prý vzít nemůže. Než jsme se z toho se synem vzpamatovali, byla pryč. Vnukovi bylo deset měsíců.
Krizová situace
Starost o tak malé dítě zbyla na syna a na mě. Oba jsme chodili do práce, protože bylo třeba se živit . Nakonec jsem si já našla takovou práci, abychom se s Liborem mohli u Davídka střídat. Oba jsme tak jeli na dvě směny. Ten první rok to byla velmi krizová situace, ale zvládli jsme to. Fakticky a fyzicky určitě, psychicky jsme na tom byli oba dost špatně. Syn se trápil kvůli Evě a já zase kvůli synovi. Nedokážu pochopit, jak něco takového může udělat matka. Když opustí kvůli lásce muže, dejme tomu. Ale dítě. Eva si žila v Anglii a o Davídka nejevila žádný zájem.
Už to nezvládám
Davídek už půjde příští rok do školy. Vypadá to, že si syn konečně našel přítelkyni a zbývá teď jen dořešit rozvod s Evou. David chodí do školky, odkud ho každý den cestou z práce vyzvedávám. Nemůžu si dovolit nepracovat, i když bych už mohla jít do důchodu. Chci, aby se Davídek měl dobře. A můj syn zase tolik nevydělává. Z každodenní péče o vnuka jsem ale už vážně strašně unavená. Vůbec nevím, jak to budu zvládat dál, až vnuk nastoupí do školy. Už také nepůjde hrát s ním hru na to, že maminka se brzy vrátí. S Liborem moc dobře víme, že se nevrátí. Jak to ale vysvětlit vnoučkovi. Když její počínání nedokážeme pochopit, my dospělí, jak to má zvládnout on?
Simona V. (65), Plzeň
