Za svoji zvědavost jsem zaplatila zážitkem, který mě opravdu vyděsil.
Ve zralejším věku, kdy už děti odrostly, jsem si našla novou kamarádku Evu. Manžel měl své koníčky a byli jsme k sobě navzájem tolerantní, takže jsem mohla s Evou trávit dost času. Právě ona mě pak zavedla mezi lidi, kteří se zajímali o věci mezi nebem a zemí. Já jsem předtím nikdy neměla v životě příležitost se s něčím takovým blíže seznámit. Všechno mě hodně zajímalo, i když se to omezovalo jen na slovní rovinu.
Dárek z Jižní Ameriky
Několikrát jsme si během jara a léta vyrazili s Evou a novými přáteli na víkendové sezení na chatu u řeky Ohře. Byly to příjemné víkendy, kam jsem se snažila nalákat i manžela, ale marně. Dával přednost fotbalu, úpravám auta a posezení se svými kamarády. Při jednom z těch víkendů se stalo něco, co mě dodnes děsí a na co do smrti nezapomenu. Všechno to začalo nenápadně. Radek s Olgou, kteří tvořili manželský pár a byli z naší skupiny nejmladší, přinesli s sebou na chatu plastovou láhev s nějakým bylinným odvarem. Říkali, že se jedná o magický nápoj z rostlin, které dostali od jednoho známého, co je přivezl z Jižní Ameriky. Zatím ho prý nevyzkoušeli, chtěli se o něj podělit. Ptali jsme se jich, jaké má ten nápoj účinky. Radek odpověděl, že ho údajně používají indiánští šamani v pralese k tomu, aby viděli do budoucnosti. Všichni jsme se sice tvářili dost pochybovačně, ale když padla výzva, aby někdo z nás nápoj ochutnal, příliš jsme se do toho nehrnuli.
Dívala jsem se na sebe z výšky!
Aby dodala ostatním odvahu, napila se jako první Olga. Po několika minutách se dostala do zvláštního transu. Nejprve jsem si trochu myslela, že to jenom hraje, ale pak jsme všichni poznali, že naše kamarádka opravdu prožívá něco neobyčejného. Trvalo to asi deset minut, pak přišla Olga k sobě. Nadšeně líčila své prožitky. Většinu přítomných to spíš odradilo, já jsem ale bojovala s pokušením nápoj vyzkoušet. Nakonec jsem se opravdu nechala přesvědčit. Zvědavost zvítězila. Radek mi odlil trochu nápoje do hrnku. V poslední chvíli mi blesklo hlavou, že bych to neměla dělat, ale už jsem se nechtěla před ostatními shodit a couvnout. Nápoj chutnal podobně jako běžný bylinkový čaj, jen měl trochu těžší příchuť. Nejdříve se nic nedělo, potom se mi ale najednou zamotala hlava a ztratila jsem vědomí. Trvalo to jen chvilku. Když jsem přišla k sobě, zažila jsem příšerný šok: dívala jsem se na své tělo z výšky! Samozřejmě, že už jsem předtím slyšela i četla o tom, jak je možné z tělesné schránky vystoupit; dokonce jsme si o tom i s přáteli na chatě povídali. Je ale velký rozdíl o něčem mluvit a pak to nedobrovolně prožívat!
Myslela jsem, že jsem mrtvá!
První šok vystřídala panika. Přála jsem si rychle se vrátit zpátky do svého těla. Místo toho jsem jenom bezmocně sledovala, jak se mě ostatní snaží oživit. Slyšela jsem, jak říkají, že neslyší tlukot mého srdce. Napadlo mě, že jsem zemřela a už na všechno hledím jako odcházející duše. Dole pode mnou už Olga volala na záchrannou službu. Mě kupodivu po chvilce strach i panika opustily a přišlo něco jako smíření. Pak se mě zase zmocnila lítost nad tím, že se nestačím rozloučit s manželem a dětmi. Chvíli nato přišlo další zatmění a ztráta vědomí. Probrala jsem se znovu zpátky ve svém těle. Viděla jsem, jak se nade mnou sklání muž v bílém plášti – byl to záchranář ze sanitky, která na chatu přijela. Pro jistotu mě odvezli do nemocnice na pozorování. O svém zážitku mimo tělo jsem pomlčela, takže se všechno řešilo jen jako otrava neznámou látkou. Svěřila jsem se až svým přátelům a také jim poděkovala, že mi možná zachránili život. Radek s Olgou se tajemného nápoje raději zbavili, aby nenadělal další škodu. Já na to všechno vzpomínám částečně s nepříjemnými pocity, ale i s vědomím, že na světě není všechno takové, jak se zdá.
Jana K. (48), Cheb
