Narodila jsem se v Jablonci nad Nisou jako poslední z pěti dětí. Na střední škole v Liberci jsem se seznámila s chlapcem, se kterým jsem se potkávala během celého studia. Vznikl z toho samozřejmě příběh, kterému se říká láska, opravdu upřímná a velká.
Můj Luboš ale po ukončení studia musel bohužel absolvovat základní vojenskou službu, která v té době trvala dva roky. A aby to všechno bylo ještě komplikovanější, jeho rodiče se přestěhovali z Jablonce do Olomouce. Připadalo mi, že se celý svět spiknul proti mně a mým citům, ale byla jsem připravená za ně bojovat.
S Lubošem jsme si slíbili lásku, věrnost a také to, že po ukončení jeho vojenské služby vstoupíme do manželského svazku. Nastoupila jsem v Jablonci do práce a dobu čekání na svého milovaného jsem si krátila různými zájmy. Kromě zaměstnání jsem se věnovala práci s dětmi jako pionýrská vedoucí, chodila jsem i do tanečního kroužku. S mým vytouženým chlapcem jsme si psali dopisy a po každé výplatě jsem se sebrala a odjela za svým „milovaným vojínem“ alespoň na jeden víkend do Olomouce, kde sloužil. Trvalo to více než rok a naše láska přinesla své ovoce ve formě čekání miminka. Do konce Lubošovy vojny scházelo ještě několik měsíců a tak jsme se rozhodli, že se vezmeme dříve. Bylo třeba si pospíšit, protože jsem se dozvěděla, že v půlce května odjíždí jeho útvar na nějaké tříměsíční velké cvičení, ze kterého by se v žádném případě Luboš nemohl uvolnit. Za další tři měsíce by už následky naší lásky byly jasně viditelné a v té době se to jaksi neslučovalo s dobrými mravy…
Pustili jsme se do řešení. Luboš si měl zařídit opušťák a dohodli jsme se, že nejprve zajedeme do Olomouce, kde mě představí svým rodičům. Ti mě zatím znali jen z dopisů. Společně jim oznámíme tu skvělou novinku, že se chceme 10.května vzít. Přijela jsem do Olomouce, odkud jsme měli pokračovat do Olomouce, jenže nastala komplikace. Luboš tam byl, ale měl pouze vycházku, onen opušťák nedostal. Oznámil mi, že mě jeho rodiče v Olomouci čekají. Nebyl čas na dlouhé přemýšlení a proto jsem cestovala dál sama. Žádat o ruku svého budoucího manžela jsem tak šla vlastně bez něj, naštěstí to v Olomouci dopadlo skvěle. Lubošovi rodiče byli neuvěřitelně přátelští, dobrosrdeční a milí. Líbila jsem se jim, souhlasili se svatbou i s jejím průběhem – to znamená malý, skromný a tichý obřad v úzkém rodinném kruhu. Odehrát se vše mělo u nás v Jablonci.
Celá příprava na svatbu nebyla nijak náročná. V naší velké rodině se to kvalifikovalo jako „menší oběd“. Moje maminka má klidnou povahu a tak z toho nedělala žádnou vědu. Rozhodla se pro slepičí polévku, pečené kuře, brambory a abychom měli něco v záloze, upečeme ještě nějaké řízky a připravíme bramborový salát. Starší bratři už byli ženatí a sestry vdané. Každý z nich měl za sebou malou a tichou svatbu, bez přítomnosti ostatních sourozenců – jen jsme si vzájemně pomáhali, když bylo zapotřebí. Finančních prostředků bylo tehdy málo, u každého dominovaly prázdné peněženky a navíc v té době se nekladl žádný důraz na obrovské a honosné hostiny.
Blížil se ten velký den, na který měli přijet jen rodiče mého Luboše a jeho jediný bratr. Z mé strany to rovněž měli být rodiče, sestra s manželem jako svědci… a samozřejmě my dva. Jiná sestra mi přišla pomoci s vařením a přípravou stolu pro devět lidí. Desátý květen byl tady! Ráno přijeli můj budoucí tchán s tchyní, přivezli víno a svatební dort. Nádavkem s nimi přijeli ještě dva lidé navíc – Lubošův kmotr a babička. Naši otcové si hned padli do oka a rozuměli si, jako by se znali odedávna. Prohlásili, že „dobří lidé se vždycky vejdou“ – tehdy ještě netušili, jak velkou pravdu předpovídají. Svatební obřad byl krátký, důstojný a srdečný. Měla jsem na sobě vlastnoručně ušité svatební šaty, které společně s netradiční červenou kyticí karafiátů budily údiv. Manžel byl v obleku, který mu koupili rodiče, v narychlo předělaných a hodinu před svatbou zužovaných kalhotách. Vypadal skvěle.
Na radnici jsme šli všichni pěšky, ale zpátky nás odvezl autem můj strýček, kterého jsme samozřejmě hned pozvali ke stolu. V třípokojovém bytě, v poměrně velkém obýváku, se mohla začít hostina se slavnostním přípitkem – a už s šestnácti osobami, protože přibyli „řidič“ strýček i s tetou a moje kamarádka fotografka, která přišla s manželem. Ještě jsme ani nedojedli polévku, když se poprvé otevřely dveře a v nich stály kolegyně z práce, na čele s vedoucím. Židle, skleničky a talířky začaly přibývat. O něco později přiběhli moji soukmenovci z tanečního kroužku a za další hodinu se objevily i děti, které jsem měla na starosti jako pionýrská vedoucí. To už jsme si museli různé vybavení – například židle a skleničky – půjčovat od sousedů a ti samozřejmě rovněž přišli blahopřát. Moje čtyři nejlepší kamarádky z dětství si nenechaly ujít příležitost spatřit mého manžela a dvě z nich se dostavily i s dětmi. No a co by to bylo za sourozence, kdyby nebyli zvědaví na svého nového švagra. Přišli všichni, kteří byli momentálně v Jablonci – s manžely, manželkami a malými dětmi. Byl nás zkrátka plný byt, ale i chodba. Všude samá sklenička, příbory a neuvěřitelný nepořádek. Křik a smích se rozléhaly po celém domě. Ani sousedům ani přítomným to však nijak nevadilo…
Kolik nás to vlastně bylo? Kolik lidí se otočilo v jednom pokoji a v celém bytě? Občas jsme to při vzpomínkách na svatbu chtěli s Lubošem spočítat, ale nikdy jsme se neshodli na jednom stejném čísle. Stále jsem vděčná svým sourozencům za pomoc, vždyť jedna ze sester byla v době hostiny rovněž těhotná, dokonce v sedmém měsíci. V tomto stavu dokázala uvařit nespočetné množství káv, umýt desítky skleniček, talířů a dalšího nádobí. Dodnes jsem se pořádně nedozvěděla, kdo přinesl pekáč čerstvě upečených buchet, demižón vína, láhev slivovice, košík koláčků nebo mísu domácí pomazánky. Nikdo nepřišel s prázdnou, každý chtěl být „při tom“. Bylo skutečně stále co jíst a pít, ať u stolu, ve stoje, v sedě, dokonce i na zemi. Snědlo a vypilo se opravdu všechno. Panovala veselá nálada a málokdo zaregistroval, že časně ráno utíkal můj Luboš na nádraží, aby mohl opět plnit svoji „vlasteneckou povinnost“. Svatba byla skutečně neopakovatelná, bláznivá, kuriózní a s velkým počtem lidí, kteří se s námi přišli spontánně podělit o naše momentální štěstí. S jistotou vím, že naše svatební hostina byla fantastická, plná smíchu, radosti, zpěvu… ale hlavně bohatá na lásku a přátelství.
Na konci září, v den skončení Lubošovy vojny, jsem se přestěhovala do Olomouce, kde si můj manžel s pomocí rodičů vyjednal práci s bytem. Společně jsme pak v manželství prožili krásného čtvrt století, vychovali syna a dceru a často se navštěvovali s oběma rodiči. Do Jablonce jsme jezdili i přes velkou vzdálenost jednou do měsíce, někdy i dvakrát. Dnes je mi skoro šedesát a prohlížím si svatební fotografie, které tehdy pořizovala moje kamarádka. Zmocňuje se mě nostalgie a do očí mi vstupují slzy dojetí. Ne všichni, kteří se tehdy té báječné hostiny zúčastnili, jsou tu dnes s námi, někteří už odešli na cestu, ze které se nikdo nevrací. S Lubošem ale budeme vždycky rádi vzpomínat, jak se naše původně plánovaná malá tichá svatba změnila v úžasnou oslavu lidské sounáležitosti…
Anna (59), Olomouc
