Manžel na mě byl už hodně dlouho zlý. Nedával mi peníze na domácnost, všechno kritizoval a ponižoval mě. Plánovala jsem rozvod, ale potom se vše změnilo. Stačila k tomu jedna návštěva hospody!
Neustálé hádky se postupně začaly měnit v zlověstné ticho. Manžel mlčel a já napjatě čekala, co se stane, co udělá a čím mě zase překvapí. V tom špatném, samozřejmě. Peníze na společnou domácnost mi nedával už hodně dlouho. Platil jen polovinu nájmu, nic víc.
Asi jsem si měla dupnout a nevařit mu ani neprat, ale já stále doufala, že se změní. Že bude jako dřív. Hodný a vstřícný.
Z manžela byl jiný člověk
Vlastně ani nevím, co se s ním stalo. Během pár let se z něho stal postupně a pomaličku úplně někdo jiný. „A nemá ten tvůj Martin nějakou ženskou?“ ptala se mě kamarádka stále dokola. Jako by za vším musela být milenka!
Byla jsem přesvědčená, že manžel nikoho nemá. Pořád jen dřepěl v tom svém pokoji a koukal do počítače. Ani o našeho jediného, už dávno dospělého syna, nejevil zájem. Bylo to prostě skoro k neuvěření, ta manželova proměna.
Na rozdíl od kamarádky jsem měla podezření spíš na nějakou duševní nemoc. „Možná má něco dědičného!“ říkala jsem si, když na mě z ničeho nic vyjel kvůli nějaké prkotině. V tu chvíli jsem úplně hmatatelně cítila jeho nenávist! Zlobu! Pohrdání!
Pomoc slíbil kamarád
Jednou, zcela zdeptaná po jeho výlevu zlosti, který mimochodem následoval po dvoudenním mlčení, jsem potkala před obchodem jeho bývalého kolegu z práce. Hned se ke mně hnal a vyptával na Martina. „Tak jak se má? Byl to tak fajn chlap!
A nikdy mě nepodrazil,“ řekl a tvářil se skoro dojatě. Přišlo mi líto, co musím teď prožívat a všechno mu řekla. Nic nezamlčela. On na mě koukal a nemohl uvěřit. „Martin? Skutečně mluvíte o tom samém Martinovi?“ vyptával se, a já zoufale přikývla.
Pohladil mě soucitně po rameni a slíbil: „Něco vymyslím! Zavolám!“ Moc jsem mu nevěřila, ale když zazvonil telefon, vrhla jsem se k němu jako k poslední naději. Byl to ten kolega a měl návrh: „Pozvu Martina do hospody a trochu ho vyzpovídám!“
Z hospody přišel jako vyměněný
Co slíbil, udělal. Hned večer se manžel beze slova sbalil a odešel. Byla jsem si jistá, že jeho cílem byla hospoda a posezení s bývalým kolegou! Vrátil se až nad ránem. U snídaně byl samý úsměv a dokonce mi navrhnul, abych nevařila. Zve mě prý na oběd!
Po obědě, u kávy, jsme si po dlouhém čase začali povídat. Martin byl jako vyměněný. Nejen, že se choval jinak, ale i jinak vypadal. Měl ve tváři jiný výraz. „Musím se ti k něčemu přiznat,“ řekl a já si hned vzpomněla na kamarádku. „Tak přece jen měl ženskou.
Byl mi nevěrný, to je jasné!“ běželo mi hlavou. On ale pokračoval: „Víš, byl jsem dlouhou dobu přesvědčený, že někoho máš! Nemohl jsem se na tebe ani podívat. A víš, koho jsem považoval za tvého tajného milence? Toho svého kolegu, co mě včera pozval do hospody!“
Podezíral mě z nevěry
Byla jsem úplně ohromená. Jak si něco takového mohl myslet? Potom manžel pokračoval ve vysvětlování: „No, tys o něm vždycky tak básnila. Jednou jsem našel v tvojí kabelce od něho vzkaz. Že se sejdete! Od té doby jsem si byl téměř jistý, že máte spolu poměr.
Ale nechtěl jsem to řešit. Nechtěl jsem o tebe přijít.“ Můj Martin mluvil ještě dlouho. Dusil v sobě vztek a obavy a to proto se začal tak měnit. Ponižoval mě, protože si nevěděl rady. Teprve v hospodě pochopil, že se mýlil.
Že jsem s nikým nic neměla, ani s kolegou. „A víš, proč jsem si tak jistý? On mi začal vyprávět právě o tom vzkazu. Pomáhal ti vybírat dárek pro mě. Prý jsi stále mluvila jen o mně, že mi chceš udělat k šedesátinám nějakou velkou radost!“
Už si zase povídáme
V tu chvíli jsem si vzpomněla. Ten kolega, Petr, mi pomáhal s výběrem horského kola pro manžela. Byla jsem tenkrát úplně bezradná, kolům jsem nerozuměla a prodavači nevěřila. A taky kolo až do manželových narozenin schoval. Aby měl překvapení!
Mně ale tenkrát vůbec nenapadlo lístek se vzkazem zahodit. Že je manžel žárlivý a prohledává mi pravidelně kabelku, jsem netušila. Vlastně mi to i trochu zalichotilo.
Po tolika letech manželství žárlit… A tak jsme s Martinem na obědy začali chodit pravidelně každý týden. To abychom si spolu nepřestali povídat!
Vlasta B., (61), Havířov
