S mými dvěma psy jsme si udělali koncem minulého roku výlet na zříceninu jednoho hradu na Vysočině. A tam jsem se stala svědkem děsivých věcí…
Odmalička mám moc ráda přírodu a výlety. Už jako malá holka jsem s rodiči jezdila po republice a navštěvovala různé památky a všelijaká historická místa. Vždy mně nejvíce učarovaly hrady. Dýchala z nich na mě taková tajemná atmosféra. A protože jsem, jako dítě, měla velice bujarou fantazii, která mi vydržela i do dospělosti, představovala jsem si, co se kdy muselo v zákoutích oněch hradů dít. Většinou byly moje představy tak silné a reálné, že mě pak ty obrazy pronásledovaly i ve snech…
Procestovali jsme celou zemi
Tato moje vášeň pro turistiku mě v průběhu života nikdy neopustila. Když jsem byla na vysoké, měla jsem partu přátel, se kterými jsme vandrovali nejen po naší republice, ale i sousedních státech. Pak se ale jeden po druhém postupně oženili nebo vdaly, měli děti a naše výpravy vymizely do ztracena.
Kamarádi z útulku
Čas plynul. Myslela jsem si, že také najdu svou osudovou lásku, muže, se kterým bych založila rodinu, ale v tomhle směru mi štěstí nešlo naproti. Když mi táhlo ke čtyřicítce a měla jsem za sebou další rozchod s mužem, se kterým jsem byla více jak čtyři roky, řekla jsem si „dost“. Rozhodla jsem se, že hledat dalšího partnera už nebudu, a místo toho jsem si pořídila pejska. A rovnou dva. Rony i Kevin byli z útulku a do obou jsem se zamilovala na první pohled. A oni mi tu lásku ve velkém opláceli. A právě s nimi jsem se znovu vrátila ke své vášni z dětství, tedy výletům a toulání se přírodou.
Jezdili jsme na výlety
Každý víkend jsme společně vyrazili na nějaký výlet mimo Prahu. Pokaždé jsem se snažila najít spíše opuštěnější místo, kde bych své milované hafany mohla pustit navolno, aby se pořádně vylítali. Oba byli kříženci teriérů, takže měli energie na rozdávání. Desetikilometrová procházka pro ně byla málo. Pro ně bylo rájem na zemi, když mohli jako zběsilí lítat po lesích nebo po poli. Naštěstí na mě byli silně vázaní, takže jsem se nemusela bát toho, že by mi utekli a už se nevrátili. Byli chytří, poslušní a po několika hodinách na cvičáku se z nich stali vychovaní a vycvičení psi, kteří vždy přiběhli na mé zavolání.
Viděli jsme mnoho krásných míst
Za tu dobu, co jsme byli všichni tři spolu, jsme navštívili mnoho krásných míst, o kterých jsem neměla ani tušení, že existují a že jsou tak blízko Praze. Jednalo se o různá údolí, naučné stezky, lesy a tak podobně. Většinou, když jsme na nějaké místo, které jsem předem vybrala, přijeli a prošli ho, tak jsem ještě zapnula v mobilu internet a vyhledala si, zda poblíž není nějaká památka, park nebo přehrada, která by stála za vidění. Tímto způsobem jsme třeba objevili krásnou Sedlickou přehradu poblíž Humpolce, Jánský kopeček v Jihlavě nebo zříceninu hradu Rokštejn, který se nachází nedaleko města Brtnice na Vysočině. A právě v těchto místech jsem před několika měsíci prožila něco tajuplného a děsivého…
Výprava na hrad
Bylo krátce před Vánoci, do Štědrého dne zbývaly tři dny. S Kevinem a Ronym jsme si udělali celodenní výlet mimo Prahu. Původně jsem se chtěla podívat jen do Jihlavy, kde mám sestřenici a navštívit ji a popřát pěkné Vánoce, ale protože návštěva byla krátká a počasí nám přálo, rozhodla jsem se udělat si výlet ještě do okolí. A do oka mi padl právě hrad Rokštejn.
Byli jsme tam sami
Auto jsem nechala stát v nedaleké ulici a k hradu jsme se vydali po asfaltované cestě. Cestou jsme minuli jen několik málo lidí, kteří byli na procházce buď se psy, nebo s dětmi. Posledních zhruba pět set metrů od hradu už jsme nepotkali ani živáčka, a tak jsem pustila Kevina i Ronyho z vodítka. Okamžitě se rozběhli do přilehlých polí. Nechala jsem je chvilku vyběhat, a pak je přivolala. Oba ihned přiběhli. Ke hradu pak šli už poslušně u mé nohy.
Zůstali stát nehnutě na místě
Už z dáli vypadal hrad úchvatně, ale zblízka byl ještě o moc krásnější. A k mému překvapení byl k němu i volný přístup. I když tam nikdo nebyl, raději jsem psy připnula na vodítko, a až poté jsme vstoupili na území bývalého hradu. Byla jsem jím úplně okouzlena. Pomalu jsem jím procházela. Kromě pozůstatků hradeb a různých zákoutí jsem spatřila i místo, které bylo vyhrazeno archeologickým vykopávkám. Na to jediné byl vstup zakázán. Udělala jsem si několik fotek na mobil a už jsem mířila pryč, když vtom najednou Kevin i Rony zůstali zkoprněle stát a upřeně se zahleděli na místo vykopávek.
Hrůzostrašné vytí
Zavolala jsem na ně, ale vůbec na můj hlas nereagovali. A pak jsem zničehonic zaslechla podivné zvuky, jakýsi nářek a vytí, které do té chvíle zůstaly mým uším utajené. Po zádech mi přejel mráz, a když se přede mnou náhle zvedl vítr a nebe se zatáhlo, celá jsem se zachvěla. Nářek i vytí nabíraly na intenzitě. Na nic víc jsem nečekala. Téměř zhypnotizované psy jsem musela z místa doslova odtáhnout. Až teprve, když jsme byli zpátky na asfaltce, zvuky ustaly. Dodnes přemýšlím, co jsem toho odpoledne slyšela – že by to byly nářky lidí, kteří na tom místě kdysi zemřeli?
Martina D. (46), Praha
