Ještě před rokem jsme byli skoro ideální rodina. A pak stačila jedna zdánlivá maličkost a vše se během pár dní změnilo. Dnes se nenávidíme.
Náš syn Karel byl vždy chloubou celé rodiny. Není divu. Nejenom, že jsme si na jeho narození museli pěkně dlouho počkat, navíc jeho první roky byly provázené samou smůlou a nemocemi. Naštěstí ze všeho vyvázl bez následků a brzo bylo jasné, že je to mimořádně chytrý a šikovný kluk. Ve škole měl samé jedničky, vynikal na kroužcích a dařilo se mu i ve sportu. Snažili jsme se ho nerozmazlovat, ale samozřejmě jsme na něj vždy byli pyšní. A nejenom my, ale i dědečkové a babičky. Ostatní příbuzní už z něj tak nadšení nebyli. Řekla bych, že jak moje sestra, tak manželovi bratři nám tak trochu záviděli, protože Karel byl zkrátka výjimečný.
Trochu se nám odcizil
Hodně dětí si po přechodu na střední školu zhorší prospěch. Karla se to netýkalo, pořád si držel samé jedničky, navíc už od prvního ročníku věděl, že po maturitě půjde na práva. Přijímací zkoušky pro něj byly vlastně jen taková formalita. Z prestižních právních firem, které mu nabízely práci, si mohl vybírat už dva roky před skončením studia. A my jsme si mohli k takovému synovi jen gratulovat. Pravda, na vysoké se nám trochu odcizil, ale brali jsme to jako přirozenou daň za to, že na sobě opravdu tvrdě pracuje. Když nastoupil do práce, pořád nám alespoň dvakrát do týdne zavolal a každý druhý víkend se stavil doma.
Peněz si nevážila
Tetička Karolína nepatřila mezi Karlovi velké obdivovatele. V naší rodině byla takovou zvláštní výjimkou. Byla to nevlastní sestra manželovy maminky. Za svůj život dokázala získat a taky rozházet spoustu peněz. Ona sama ale peníze v lásce neměla. Tvrdila, že jí kvůli nim zkrachovala dvě manželství a že rozhodně nejsou zárukou štěstí. Takže i když toho hodně podědila, vydělala a dokonce i jednou vyhrála ve sportce, nikdy nebyla šetrná. Utrácela a užívala si. V rodině proto neměla úplně nejlepší pověst. Byla bezdětná, takže si taky každý tak trochu myslel na dědictví. Každý, kromě ní. Měla hodně přátel mezi umělci a díky tomu i slušnou sbírku obrazů, soch a skla. Alespoň s tímhle dědictvím rodina počítala.
Dědictví za mnoho nestálo
Když tetička zemřela, byly všichni nepříjemně překvapení. Nezůstala po ní totiž ani ta sbírka. Na sklonku života vše v tichosti prodala. Částí peněz si ještě zpříjemnila život a příbuzným tak odkázala jen drobné částky a vybavení z bytu. Karel jí ani nejel na pohřeb. Řekl, že když ona na něj nemyslela, neví proč by měl ztrácet čas předstíráním smutku. Ani jsem se mu nedivila. Na víkend ale domů přijel. V obýváku si prohlédl obraz, který manžel zdědil. Měl to být portrét tetičky,nám to ale přišlo jako pěkná mazanice. „Není to tak špatné. Kdyby se nechal líp zarámovat, docela by se mi hodil do bytu…“, nadhodil mezi řečí. Manželovi se to moc nezdálo, přece jen, tetička pamatovala s obrazem na něj. Nakonec ale povolil a Karel si obraz odvezl. Uběhlo půl roku. Karel jezdil dvakrát do měsíce domů. Bavili jsme se o všem možné, na obraz ale přišla řeč jen jednou. Manžel se zeptal, jestli už je nově zarámovaný. Syn řekl že ano, že je, a že až jednou přijedeme, milerád nám jej ukáže. A to bylo všechno.
Švagr byl rozčilený
Zanedlouho po té u nás ale zazvonil telefon. Z tónu hlasu ve sluchátku jsem poznala, že je manželův bratr Honza pořádně rozčilený. „S tebou to probírat nebudu. Dej mi Frantu,“ odbyl mě, jako nějakou služku. O co jde, jsem z manželových rozčilených reakcí nepochopila. S Frantou se ale pěkně pohádal. Křičel na něj, že je to hloupost a že si určitě vymýšlí. Samozřejmě jsem byla moc zvědavá, o co jde. „No jen si představ,“ začal manžel poté, co se napil vody a posadil ke stolu „Honza byl teď někdy se ženou v Praze a tvrdil, že ten obraz od tetičky viděl v nějaké aukční síni. Prý u něj byla vyvolávací cena skoro milion. Začal na mě ječet, že jsme okradli zbytek rodiny. Prý kdybychom si ten obraz nechali, nic by se nestalo. Ale nám prý jde jen o peníze…“.
Celá rodina je rozhádaná
Samozřejmě jsem hned věděla, že za tím stojí Karel. Jenže si mi nechtělo tomu věřit. Tak jsme mu zavolali. Byl nevrlý, že ho rušíme v práci. Nejdřív se vytáčel, ale když na něj manžel uhodil, změnil taktiku. „Jo vy myslíte tenhle obraz. No ano, ten jsem dal k prodeji. Vám se konec konců nelíbil. Přišlo mi škoda, aby jen tak visel někde na zdi, když má takovou cenu. Tak jsem ho dal do aukce…“. Zeptala jsem se, jak hodlá naložit s penězi. Odpověď zaskočila mě i manžela. „Samozřejmě si je nechám. Jistě, kdybyste nějaké potřebovali, dám vám je. Ale teď, pokud vím, nic nepotřebujete. Jsem mladý, pořád potřebuju nějaké peníze. A pak, ten obraz jste mi dali, tak co…Myslela jsem, že to s manželem praští. Něco takového ani jeden z nás nečekal. Telefonát samozřejmě skončil hádkou a příšernou roztržkou. Když volal manželův druhý bratr, muž se neudržel a řekl mu, jak to s obrazem je. No a Vincek nelitoval a podal na našeho syna trestní oznámení. Z toho byla jen další zlá krev. Karel obraz samozřejmě prodal. S námi nemluví, celá rodina je rozhádaná. Tetička měla pravdu. peníze jsou mor. Ale chybu jsme nejspíš někde udělali i my ve výchově.
Zdenka (69), střední Čechy
