Byla jsem na tom lépe, než ostatní děti. Osud to tak vykouzlil, že jsem měla tatínky dva, oba mě milovali a já je také. Jednoho ale o trochu víc.
Nechodila jsem ani do školy, když začaly být hádky mezi otcem a matkou na denním pořádku. V důsledku toho jsem jako dítě byla raději, že se nakonec rozešli. Po jejich rozvodu jsem měla dva domovy. Jeden u matky a druhý domov byl u otce.
Oba se o mě dobře starali a měli mě rádi. Jednou jsem se ale od maminky dozvěděla překvapující věc. Byla jsem ve třetí třídě, když se mi přiznala. Ukázala mi fotku neznámého pána a pověděla, že tohle je můj pravý táta. Byl to pro mě šok.
Už jsem si nerozuměli
Nastala u mě pubertální léta a s mým „nepravým“ otcem jsem si přestala rozumět. Neustále mě za něco kritizoval, poučoval. Věděla jsem, že není můj vlastní, a teď jsem to jako dospívající dívka i cítila. Nedokázali jsme si najednou porozumět.
Poprosila jsem matku, aby obnovila svůj kontakt s pravým otcem. Toužila jsem ho poznat, být s ním a mít ho za svého tatínka. Vyhověla mi ochotně. Začali jsme se pravidelně setkávat. Rozuměla jsem si s ním více než se svým nevlastním otcem.
Byl víc přátelský a myslím, že se i snažil dohnat ztracené roky. Po dobu následujících několika let jsem se s biologickým otcem setkávala dvakrát do roka.
Sofiina volba
Měl už svoji rodinu, a tak jsem získala nevlastní sestru. Tak roky ubíhaly, já si našla osudového partnera a začala uvažovat o svatbě. Co jsem si ale neuvědomila, bylo, že s tím přijde nejhorší rozhodnutí mého života.
Srdce se mi zastavilo ve chvíli, kdy mi ta myšlenka bleskla hlavou. Kdo z otců mě povede svatební uličkou? V hlavě jsem diskutovala sama se sebou a přemýšlela, kdo je z těch dvou ten pravý pro můj úžasný den? Oba mě měli rádi. Jak vyřeším tuto hádanku?
Ani moje matka mi nedokázala poradit. Řekla, že tohle musí být moje rozhodnutí! Každý mi radil, ať rozhodně kráčím ruku v ruce se svým pravým tátou. Že to je přece logické. Mně však taková odpověď nestačila.Rozmýšlela jsem se dlouho.
A tak přišel můj svatební den… Konečně jsem kráčela uličkou plnou rozházených květin a držela se svého nevlastního otce. Překvapila jsem nejen svatebčany, ale i sama sebe. Po dlouhém uvažovaní se mi najednou rozjasnilo.
V mém srdci byl můj nevlastní otec vždycky ten pravý táta, i když nemám jeho krev. Nikdy mě neopustil. I když věděl, že jsem jeho nevlastní dcera, s láskou a pílí se o mě staral i po rozvodu s mámou.
Snášel moje chyby, a i když mi lezl na nervy, chyběl mi víc než otec pravý. Uvědomila jsem si to naštěstí včas.
Nejlepší táta
Měla jsem o něj strach, když onemocněl. A musela jsem se mu omluvit za své chování, když přišla puberta a já zatoužila po tom, poznat pravého tátu.
Přišla jsem na to, že svého nevlastního tátu nechci vyměnit za někoho, kdo si celé roky na mě našel čas jen jednou za půl roku. Předané geny z nikoho rodiče přece neudělají. Šla jsem k oltáři a věděla jsem, že stojím vedle toho nejskvělejšího táty.
S mým vlastním otcem se stále stýkám, ale nikdy pro mě nebude znamenat tolik jako druhý táta, který se o mě staral celé dětství.
Zuzana (54), Plzeň
