Někdo stárne do krásy, někdo ne. Hodně záleží na tom, jak se sami snažíte. A ono je opravdu hodně důležité nerezignovat a udržovat se co nejdéle je to možné.


S manželem jsme prožili hezký život. Narodili se nám dvě děti, postavili jsme domek, něco jsme si na stará kolena našetřili. Vždycky jsme si dokázali udělat čas jeden na druhého i na své koníčky.

Na důchod jsme se těšili, představovali jsme si, co všechno jsme v životě odložili a do čeho se teď pustíme. Kolem padesátky mě postihly nějaké zdravotní problémy. Nešlo o nic fatálního, spíš o spoustu drobných nepříjemností, které mi pořádně otrávily život.

Manžel mi byl oporou, ale ve mně se něco změnilo. Najednou jsem si zvykla lenošit. Už jsem ke spokojenosti nepotřebovala pořád něco dělat. Čím dál tím víc mě bavilo sedět na pohovce a dívat se na seriály v televizi.

Na výlety se mi jezdit nechtělo, když mě chtěl manžel vytáhnout někam na tůru, vymlouvala jsem se na bolesti, na krátký dech i na moc práce. 


Děti mě nechápaly


Manžel mi nic nevyčítal. Nejdřív se snažil, ale pak se nové situaci přizpůsobil. Začal se tomu, co jsme měli dělat společně, věnovat sám. Mě to nevadilo, hlavně, že jsem měla klid. Dětem se to moc nelíbilo. Když přijely na návštěvu, pořád do mě ryly.

Cítila jsem se ukřivděná a nepochopená, a i když se mě muž zastával, stejně jsem to několikrát oplakala. Měla jsem pocit, že jsou na mě děti zlé a nic nechápou. Neví, jak mi je, jak moc jsem nemocná a jaká mám omezení. Ženské v práci, ty mi rozuměly.

Byly starší než já, většinou zklamané životem, a tak měly pochopení. Za mlada jsem bývala moc pěkná ženská. Štíhlá a šik. Po dvou porodech se mi postava samozřejmě změnila. Ale pořád jsem se hýbala, takže jsem i tak byla ženská k světu.

Navíc když kluci povyrosti, začala jsem zase šít a díky tomu jsem chodila dobře oblečená. Jenže sezení u televize si vybíralo svou daň. Hodně jsem přibrala. Z toho, co jsem viděla v zrcadle, jsem radost neměla.

A přišlo mi i zbytečné snažit se to nějak vylepšovat make-upem nebo účesem. Prostě jsem rezignovala.


Pepa se hodně snažil


Pepa mě kvůli váze nijak nekritizoval. Mluvil ale o tom, že má obavy o mé zdraví a taky že mi nesvědčí vysedávat pořád doma. Štval mě s tím a odbývala jsem ho, že bych třeba i někam šla, ale nemám co na sebe.

Tak mi nakoupil spoustu látek a přesvědčoval mě, abych se pustila do šití. Jenže ani do toho jsem neměla chuť a vždy jsem si dokázala najít důvod, proč to nejde. Po pravdě řečeno…

I kdybych si ušila nevím jakou róbu, při tom, jak jsem byla tlustá, bych vedle svého štíhlého a udržovaného muže vypadala hodně divně. Přes všechny problémy jsem ale měla za to, že mě můj muž miluje.

Že nás spojují děti, společně prožitá léta a že by mě nikdy nedokázal opustit. I když jsem mu měla tak trochu za zlé, že se mi nepřizpůsobil, že nestárne jako já.


Motaly se kolem něj ženské


Postupně se mi ta jeho turistická parta, trénování volejbalistek i schůze skalničkářů začali zajídat. A co teprve, když jsem jednoho dne uviděla tu kočku, co pro něj přijela, když měli jít na tůru. Hubená, dlouhovlasá, mohlo jí být tak čtyřicet.

Smála se na Pepu jakoby byl bůhvíkdo a dokonce ho i políbila na uvítanou na tvář. Hned mě napadlo, jak by se s ním asi muckala, kdyby neměla v autě ještě kamarádku a nebylo to u nás před domem. Hlavou se mi hned začaly honit černé myšlenky.

Takže místo toho, aby mě podpořil, když jsem na tom špatně, začal prohánět ženské. Zpětně se mi začaly dávat dohromady zdánlivé drobnosti. Bylo mi jasné, že Pepovi nejde ani tak o koníčky, jako spíš o to, že má ode mě konečně pokoj.

Strašně mě to ranilo, ten nedostatek pochopení a ta jeho bezohlednost. Původně jsem na něj chtěla uhodit hned, jak přijde. Pak jsem se ale rozhodla, že to udělám jinak. Já mu ty jeho rejdy zarazím.


Hrozně jsem žárlila


Od té chvíle se ze mě stala dokonalá stíhačka. Kontrolovala jsem manželovi mobil i počítač. Nejdřív mlčel, pak se ohradil. A byla scéna. Hned po ní jsem mu vymazala všechny nežádoucí kontakty z mobilu i počítače. Nejdřív jsem si je ale zkopírovala.

To Pepa samozřejmě nevěděl. Oznámila jsem, že jestli mě miluje, měla bych mu stačit já, i když už nevypadám jako zamlada. Přesvědčoval mě, že mě má rád. Ale já věděla, že lže.

Protože neskončil s tréninky a výlety, začala jsem obvolávat ty jeho přítelkyně a psát jim. Tak moc jsem se bála, že se na mě kvůli nějaké ženské vykašle. 


Možná už je pozdě


Chvíli se mi to snažil vymluvit, pak začal být nepříjemný. Hádali jsme se každou chvíli. Nejhorší pro mě bylo, že i děti se postavily na jeho stranu. Starší syn mi dokonce řekl, že jsem blázen a měla bych se léčit. Taková nespravedlnost.

I přesto jsem však doufala, že Pepa dostane rozum. Před půl rokem mi najednou oznámil, že podal žádost o rozvod. Sbalil si kufr a odjel k synovi. Asi dva týdny jsem běsnila a pak mi najednou došlo, co jsem ze sebe udělala.

Odpornou tlustou starou ženskou, kterou pohltila žárlivost. Snažím se teď se sebou něco dělat. Uprosila jsem manžela, takže vzal žádost zpět. Nevrátil se ale ke mně a já se i přes terapii pořád užírám žárlivostí.

Nechci, aby mě opustil, ale vím, že pokud se nedokážu skutečně změnit, nakonec ode mě odejde.

Jaroslava (59), Beskydy