Se sousedy jsme se neměli rádi. Nezdravili jsme se a mračili jsme se na sebe. Prali se i naši psi.
Naši se nebavili se sousedy. Spor, který kdyby nebyl k pláči, byl by k smíchu, začal kvůli obrovské třešni. Byla sousedova, ale několik jejích větví, obzvlášť bohatých na šťavnaté červené plody, viselo do naší zahrady. To se stává často a eventuelní spor je směšný. Na stromě bylo tolik třešní, že sklidit je bezezbytku nebylo v lidských silách, spoustu jich spadlo nebo je sezobali práci, číhající v okolních křoviscích na sladkou kořist. Když jsem byla malá, pamatuji si, že bylo samozřemostí, že jsme si větve, které visely k nám do zahrady, v klidu a spokojeně očesali. Nacpali jsme se k prasknutí, máma udělala bublaninu a často i marmeládu nebo kompoty. Sousedé nám to přáli až do té doby, kdy přijela na delší návštěvu jejich temperamentní babička s maďarskými a slovenskými kořeny. Sedávala na lavičce pod lipou a přísně pozorovala dění kolem jejich i našeho domu. Protože přijela v době, kdy zrály třešně, přistihla naši rodinu, jak s pletenými košíky v ruce češe větve náležící sousedovu stromu. Nejprve nám tiše hrozila holí, potom se nás přišla lámanou češtinou zeptat, co to děláme.
Tak začalo nepřátelství
Slušně jsme jí vysvětlili, že se to děje se svolením majitelů stromu. Nevypadala, že by ji vysvětlení uspokojilo. To nejhorší přišlo, když nic netušící máma oné babičce popisovala, co všechno z třešní vyrobí. Že upeče koláč a zavaří kompoty. Do maďarsko slovenské babičky jako by udeřil blesk. Zvolala: “A to moje snacha nedělá! Je líná jako veš,” a holí teď hrozila směrem k sousedově vile. Rozběhla se k obydlí a mumlala cosi, čemu nebylo rozumět, usoudili jsme, že se jedná o maďarské kletby. A právě tehdy začaly všechny ty zbytečné spory. Maďarská babička snaše vynadala, že její třešně přijdou nazmar, zatímco my je vzorně očešeme a děláme z nich dobroty. “Lenora líná!” kvílela babička za plotem, a sousedka, její snacha, zelenala vzteky. Vzápětí nám oznámila, ať se už jejich třešní ani nedotkneme. “Jaképak vaše třešně,” soptil otec. “To jsou naše třešně, máme je na pozemku, patří nám!” Jejich pes i náš pes příšerně štěkali, vycítili napětí. Otec přestal zdravit sousedku, sousedka pak ze vzteku nepozdravila naši mámu. Takhle začalo naše nepřátelství.
Zákaz koukat na vilu
Nezdravil mě ani sousedův syn Matěj. Bylo nám sedmnáct a chodili jsme spolu do třídy, a tak se spor obou rodin dostal i do školy. S Matějem jsme se navzájem očerňovali i před spolužáky. Celá třída 3.B věděla, že jsme úhlavní nepřátelé. Nikdo už nevyzvídal, proč se to stalo. Nikdo nevěděl, že za vším se schovává rozčilení babičky s maďarskými a slovenskými kořeny, která už dávno odjela domů a nevypadalo to, že ji sem někdy znovu pozvou. Matěj byl jedním z nejhezčích kluků ze třídy, v prvním ročníku jsem do něho byla zamilovaná, samozřejmě tajně. V době, kdy jsme se nenáviděli, jsem doufala, že už do něj zamilovaná nejsem, protože to by se naši zbláznili. Měla jsem přísný zákaz se směrem k sousedově vilce jenom třeba podívat, neuměla jsem si představit, jak by se moji rodiče postavili ke skutečnosti, že se mi Matěj líbí.
Jako by došlo k vraždě
A jak už jsem říkala, rádi se neměli ani naši psi. Ten jejich boxer jednou podhrabal chatrnou drátěnku a popral se s naším Drakem, to byl vlčák. Nikomu se naštěstí nic nestalo, ale oba psi krváceli. Otec pak zahnal boxera zpátky za plot. Vztahům našich rodin to pochopitelně neprospělo. Muži na sebe řvali přes plot a hrozili pěstmi. “Zabili jste nám psa!” řval otec, ačkoli živý a zdravý Drak skákal na drátěnku a zuřivě štěkal a vrčel. “Teď je na řadě váš kocour,” burácel soused, ve skutečnosti dobrotisko, které by mouše neublížilo. Byli jako malé děti. Vlastně jsem se za ně styděla. Podobná scéna následovala, když jejich slepice nedopatřením vnikly na náš pozemek. Prakticky žádnou škodu nezpůsobily, snad jen trošku rozhrabaly záhon s mrkví a na trávníku po sobě zanechaly několik slepičinců. Přesto rodiče vyváděli, jako by na zahradě došlo k vraždě.
Každý den u rybníka
To léto jsem často chodila s Drakem na procházku kolem rybníka a pak do lesa. Jednou koukám, proti nám kráčí Matěj s tím jejich rváčem, jmenoval se Ben. Jakmile Ben spatřil Draka, vší silou se Matějovi vytrhl a hnal se směrem k nám. Vyhlížel hodně hrozivě. Ječela jsem. Ben mi nic neudělal, ale psí rvačka vypadala dramaticky. Společnými silami jsme s Matějem psy od sebe odtrhli a šli jim umýt krvácející ušiska do rybníka. S překvapením jsme zjistili, že si tam u vody spolu začali hrát. Plavali vedle sebe, dováděli. Matěj s pohledem na ně poznamenal: “Mají rozum. Zato jejich páníčkové jsou strašně trapný.” Vlastně mě moc potěšilo, že má na ten hloupý spor tenhle osvícený názor. Domluvili jsme se, že se druhý den sejdeme u rybníka zas. Když už se spolu baví naši psi, není důvod, abychom nebyli kamarádi. A co vám budu povídat, stali se z nás takoví kamarádi, že jsem v září zjistila, že budu maminkou. Dítě se mělo narodit v dubnu, to znamená před maturitou. Bylo jasné, že mě naši zabijou. Až zjistí, že možná neodmaturuji, bude to pro ně hodně zlé. A až ještě k tomu zjistí, kdo je otcem, tak se zblázní. V duchu jsem konstatovala, že je moc dobře, že je náš vlčák chlap. Jinak by už scházelo jen to, že by byl fena a čekal s Benem osm štěňat.
Jediná dcera
Těhotenství jsem přiznala, až když už začínalo být patrné. Dlouho jsem to odkládala, protože jsem věděla, že se z toho moji rodiče jen tak snadno nevzpamatují. Byla jsem jejich jediná dcera, měli se mnou velké plány, které nevyšly. Kdepak vysoká škola, kdepak bůhvíjaká kariéra, čekalo mě přebalování, vaření kašiček a vytírání podlah. Když jsem doma konečně řekla pravdu, máma si vzala dva prášky a otec podle barvy obličeje vypadal, že se brzy stane obětí infarktu. “Kdo,” zasípal, “kdo je…” Zašeptala jsem: “Matěj odvedle.” Máma vykřikla, jako by dostala facku. Otec zaúpěl: “Tak to se nám pomstili dokonale.” Dal si skleničku slivovice a vyrazil k sousedovům. Když mu pán domu otevřel, můj tatínek na něj bez jakéhokoli vysvětlení skočil a povalil ho na zem. Nejhorší na tom bylo, že sousedé o mém těhotenství zatím vůbec nic nevěděli, a tak si mysleli, že otec zešílel a mlátí je jen tak, z pouhého rozmaru.
Klid na učení
Jenže táta jim to během rvačky všechno prozradil, vztekle řval, že zničili budoucnost jeho dcery. I další věci řval, zdaleka ne tak slušné. Pak Matěj oba chlapíky od sebe odtrhl, přesně jako předtím psy. Táta chtěl zmlátit i jeho, ale celá rodina, Matěj, jeho táta i máma, ho drželi, aby už dal pokoj. Ukázalo se, že Matějovým rodičům, kteří byli o dost starší než ti moji, protože dlouho nemohli mít děti, představa vnoučete vlastně ani tak nevadí. Když na ně táta řval, že kvůli nim neodmaturuji, v klidu mu slíbili, že budou miminko hlídat a vozit kočárek, abych měla klid na učení. Tátu to uklidnilo. Připili si na to, že budou prarodiče, a světe, zboř se, já jsem kupodivu odmaturovala. A byla jsem asi jediná nevěsta, která měla náušnice z třešní.
Anna H. (54), Kroměřížsko
