I když jsme byly na pohled každá jiná a snažily se jít jiným směrem, přesto jsme nakonec skončily úplně stejně.

Já byla ta starší a sestra Milena o deset minut mladší. Od první chvíle jsme vůbec jako dvojčata nevypadaly, já byla celý táta a Milena se povedla po mamince. Milena byla vždycky ta křehká princeznička, citlivá a neprůbojná.

Já jsem vystudovala technický obor a stala se inženýrkou, Vždycky jsem si říkala, že na horoskopech nemůže být nic pravdivého, protože jsme každá úplně jiná a každá máme jiný život, jiný přístup k němu.

Když se Milena utápěla ve svých bouřlivých partnerských vztazích, říkala jsem jí, že si za to může sama, že se na ní otec jejího dítěte v těhotenství vykašlal. Neměla ke vztahům rozumný přístup. To já to měla opečované svým rozumem.

Ke vztahu jsem přistupovala svědomitě a svého muže si vzala až po pěti letech známosti. Mileně se narodil syn nemanželský, kterého kvůli těžkým existenčním problémům odložila i našich. Jen dočasně, až si prý vyřeší své problémy, vezme si synka k sobě.

Mně se narodil syn taky, ale manželský, o kterého jsem se starala jako svědomitá pečující matka a otec byl spolehlivý.

Osud nelze obelstít

Kamil zůstal u prarodičů celé své dětství, vychovala ho babička s dědečkem. Sestra Milena nebyla nikdy schopna se o dítě postarat a Kamil se za to od sestry v dospělosti zcela odvrátil. Nikdy sestře neodpustil. Svého jediného syna tak navždycky ztratila.

Tohle já bych nikdy neudělala. Ale protože jsme měly zřejmě stejný osud, zasáhl život jinak – a mé síly byly příliš slabé na to mu v jeho záměru zabránit.

Jednoho dne, když můj syn Milan oslavil čerstvě dvacetiny, havaroval v autě a už se mi nikdy domů nevrátil. Ztratila jsem jediného syna stejně, jako moje sestra Milena. Ale co víc? Smrt Milana rozdrtila moje manželství, můj manžel tragédii neunesl a opustil mě.

A tak jsem stejně jako sestra nakonec přišla o muže a zůstala sama. Dnes, když jsme už v důchodu a samy, žijeme spolu. Jsme sice stále každá úplně jiná, ale osud nám hvězdy připravily stejný, i když jsme k němu dospěly každá jinou cestou.

A tak si říkám, jestli vůbec je v našich silách se svému osudu vzepřít? Měla jsem snad šanci své jediné dítě ochránit? Měla jsem šanci zabránit rozpadu svého manželství? Na tuhle otázku asi nenaleznu nikdy odpověď.

Jarmila (64), Domažlicko