Moc ráda bych své dceři pomohla. Ale vím, že i když se budu snažit sebevíc, už nikdy nebude tak veselá jako dřív.
Na to, že budu babičkou, jsem se začala těšit jakmile dcera dodělala střední školu. Věděla jsem, že to není jednoduché, vychovávat dítě, ale taky jsem věděla, že na světě není nic hezčího. Sama jsem se vdávala když mi bylo dvacet pět a dcera se narodila rok a tři měsíce po svatbě. Prvních pět let jejího života byly mé nejkrásnější a nejšťastnější roky. Pak nás bohužel opustil její otec. Našel si mladší ženu a pro nás bylo najednou všechno těžší. Mirka ale byla zlaté dítě. I když jsem si k práci musela najít ještě brigádu, i když nám osud házel klacky pod nohy, můj život měl vždycky smysl. Moji krásnou chytrou holčičku, kterou jsem milovala a pro kterou bych udělala všechno na světě.
Velkolepé plány selhaly
Mladí dneska všechno odkládají. Mirka taková nebyla. S Radimem začala chodit v čtyřiadvaceti a když se o tři roky později vdávala, věděla, že chce děti co nejdříve. První rok po svatbě byla každý měsíc celá netrpělivá a natěšená a pak zklamaná. Uklidňovala jsem jí, že přírodě se poručit nedá a že někdo si zkrátka musí chvilku počkat. Druhý rok začala být hodně smutná a zoufalá. „Nech to být,“ říkala jsem jí „s doktorem si promluv, až se nebude dařit dva roky. Zatím je to ještě v normálu. “Nevím, jak moc si brala moje rady k srdci, ale utěšoval ji i Radim, její manžel. Do konce dvouleté lhůty zbývaly dva měsíci, když jsem si na návštěvě u mladých všimla, že dcera už nic neřeší, oči jí září a zeť se podezřele uculuje.
Na děťátko se těšila
„Nechceš mi něco říct,“ zkusila jsem se zeptat „nepodařilo se tady někomu něco co moc chtěl?“ Dcera mě chytla za ruky „Jo. Máš pravdu mami. Jsem těhotná. Nechtěla jsem ti to říkat, je to jen pět týdnů. Ale jo, povedlo se.“
Volaly jsme si každý den. Po prvotním nadšení dostala Mirka najednou strach. Přišlo jí, že se její lékař nechová jak by měl, že jí ani nedal těhotenský průkaz a není vůbec nadšený. Vysvětlovala jsem jí, a vlastně jsem tak přesvědčovala i sebe, že zřejmě nechce nic uspěchat. Jenže dcera měla pravdu. Lékař měl zřejmě podložené obavy, které se nakonec naplnily. V desátém týdnu při kontrole dceři oznámil, že se mu něco nezdá a poslal ji na ultrazvuk. Byla hrozně vyděšená. A měla proč. Děťátko se přestalo vyvíjet. Nezbývalo nic jiného, než umělý potrat.
Zlomit se nenechal
Mirka se z toho nemohla vzpamatovat. Radima to také strašně mrzelo, ale zlomit se tím nenechal. Hned začal, že po zamlklém těhotenství přijde většina žen do jiného stavu rychle a bez problémů a všechno pak jde tak, jak má. Nemýlil se. Trvalo to jen sedm měsíců a Mirka byla opět v tom. Tentokrát se ale neradovala. Od začátku měla hrozný strach. Takový, že ji její lékař poslal k psychologovi. Nevím, jestli tušil, jak moc bude dcera jeho pomoc potřebovat. K naší obrovské bolesti se totiž situace opakovala. Tentokrát to přišlo v jedenáctém týdnu. Mirka se zhroutila, nějaký čas dokonce musela být v psychiatrické léčebně. Radim jí po celou dobu stál po boku a neztrácel naději na to, že je čeká šťastný život a že nakonec budou mít rodinu. Na radu lékařky, která se o Mirku v léčebně starala, ale zatím o svých plánech nemluvil. Přešel rok. Mirka se hodně změnila. To nebyla ta veselá, odhodlaná mladá žena, kterou jsem znala. Byla podivně zatrpklá, k manželovi se chovala odtažitě a podivně smutně.
„Pořád chce dítě,“ svěřila se mi jednou se sklopenou hlavou „Pořád mluví o tom, že bychom to měli zase zkusit. Jenže já už to nechci. Nechci znova zažít tu hrůzu. Jestli tak moc touží po dítěti, bude si na to muset najít někoho jiného. Taky už jsem mu to řekla…“. Zděsila jsem se. Ani jsem si nechtěla představovat, že by se k tomu všemu Mirce ještě zhroutil vztah.
Usilovně ji přesvědčoval
Ještě několikrát si mi pak postěžovala, že na ni Radim tlačí. Nevím jak, ale nakonec se mu ji podařilo přesvědčit. Ve chvíli, kdy už jsem ani nedoufala, že ze mě udělají babičku, Mirka otěhotněla. Dělala s tím strašné tajnosti, že čeká miminko mi s Radimem řekli, až když byla na konci čtvrtého měsíce. Tentokrát vypadalo všechno ideálně. Malý Radimek byl nádherné miminko a jeho tatínek byl na něj strašně pyšný. Jeho maminka byla nejšťastnější na světě. Jenže ta idyla měla vydržet jen dva roky. Pak začalo být jasné že Radimek, ten vymodlený synáček, je jiný než ostatní. Choval se, jako by byl bez citu, jako by neměl nikoho rád. Mladí měli dobrého lékaře, diagnozy se dočkali rychle. Byla zdrcující. Autismus.
Zklamal v nejtěžší chvíli
Kdo by čekal, že to mnohem větší rána bude pro Radima než pro Mirku. Radim, ten Radim, který svou ženu přemlouval, aby to ještě zkusili, aby do toho šli, za ní po půl roce přišel a oznámil jí, že o postižené dítě se postarat nedokáže. Nerozumím tomu, jak se mohl zachovat tak odporně zbaběle. Radimka teď vychováváme samy s dcerou. Je to těžké a lehčí to nebude, spíš naopak. Za vnuka jsem i tak vděčná, přesto se neubráním a občas myslím na to, jaký by byl život mé dcery, kdyby neposlechla naléhání svého muže a kdyby se on nezachoval jako zbabělec.
Alena (63), Vysočina
