Přiběhla jsem k vlaku na poslední chvíli. Nebyla jsem si jistá, kam rychle nastoupit, tak jsem se zeptala odbornice. Její rada byla nad zlato.

„Představ si, co se mi včera stalo,“ přisedla jsem ke kamarádce v autobuse, když jsem jela domů z odpoledních nákupů. Usmála se na pozdrav a pokynula hlavou. Ani na okamžik jsem nezaváhala.

„Včera jsem chtěla vyrazit s vnuky do kina, tak jsem se vypravila za dcerou do města,“ spustila jsem.„Co pěkného dávali?“ „Nějaký dobrodružný film o pirátech,“ odvětím a na chvíli se dramaticky odmlčím. A pak pokračuji:

„Koupila jsem si na nádraží lístek a zbývalo mi pět minut, než měl vlak odjíždět.

Na tabuli jsem si všimla, že má vzadu přípoj, který se měl v Rosicích odpojovat a jet na Havlíčkův brod.“ Kamarádce zacukaly koutky, začala tušit, co se mi stalo, ale mlčela a dál poslouchala mé vyprávění.

Koho se zeptat?

„Říkala jsem si, že se raději zeptám průvodčího. Rozhlížím se a najednou ho, tedy vlastně ji, vidím Ptám se tedy, zda vagón, do kterého se chystám nastoupit, jede přímo nebo ho budou odpojovat v Rosicích s tím posledním.

Madam na mě popatřila pohrdavým pohledem a štěkla: „No jasně, že jede do Hradce!“ Vydrápala jsem se tedy po schůdkách celá šťastná, spokojeně se usadila u okna a čekala, až se rozjedeme.

Lidi okolo nás v autobuse utichly, bylo jasné, že špicují uši, aby z příběhu taky něco měli. „V Rosicích jsme stáli deset minut a já si v klidu četla časopis. Když jsem ucítila slabé cuknutí, jak se vlak rozjížděl, těšila jsem se, že už brzo vnoučky uvidím. ..

Cizí neštěstí potěší

Když jsem ale asi po pěti minutách odtrhla oči od časáku, projelo mnou zděšení. Tu krajinu jsem vůbec neznala, vždyť tu trasu znám dokonale, jezdím tudy každý týden už léta.

Došlo mi, co se stalo… Seděla jsem ve vlaku do Brodu.“ Ze všech stran kolem nás se ozval smích, ale já vyprávěla dál. „Chápeš to? Kdybych se jí neptala, tak si pomyslím, že jsem blbá. Ale takhle?

Takhle jsem seděla jako trubka ve vlaku, který jel opačným směrem. Ještě že to nebyl rychlík! Jak zastavil, vystoupila jsem a běžela si koupit lístek zpátky.“

Zpráva se roznesla

To už se bavila mou historkou polovina autobusu. „Paní u výdejního okýnka na mě koukala jako na člověka, který přiletěl z Marsu. Kdo normální by si taky kupoval lístek na vlak do místa, odkud právě přijel?“ To už jsem se smála i já.

Teď mi to přišlo najednou jako dobrý vtip. Když jsem se ale předešlý den vracela zpátky domů z toho výletu, zuřila jsem a měla pokažený celý večer. Teď jsem pobavila celý autobus. Další zastávku jsem už musela vystupovat.

Jak jsem se ale záhy dozvěděla, pobavila jsem svou historkou lidí podstatně víc. Když jsem totiž dorazila ke své dceři, smála se ve dveřích jako šílená. Než jsem stačila říct slovo, povídá: „Mami, já vím, co se ti stalo…“

Alice (71), Hradec Králové